Univerzita Karlova Pedagogická fakulta Katedra dějin a didaktiky dějepisu Disertační práce Jan Bedřich z Valdšíejna a jeho spory o dané na turecké války (1682-1694) Jiří M. Havlík Obor: České a československé dějiny Vedoucí práce: doc. PhDr. Ivana Čomejová, CSc. Praha 2008 Obsah Úvod 3 1 Prameny a literatura 6 1.1 Prameny 6 1.1.1 Materiály uložené v Národním archivu 6 1.1.1.1 Archiv pražského arcibiskupství 7 1.1.2 Rodinný archiv Valdštej nů 12 1.1.3 Státní oblastní archiv Litoměřice 13 1.1.4 Archivio Segreto Vaticano 15 1.1.4.1 Archiv kongregace koncilu 16 (Relace ad limina ss. Apostolorum Jana Bedřicha z Valdštejna) 1.1.4.2 Segretaria di Stato 18 1.1.4.3 Archivio della Nunziatura di Vienna 20 1.1.4.4 Marginália z ostatních fondů 21 1.1.5 Archivům Romanům Societatis lesu 22 1.1.6 Marginália z ostatních archivů 23 1.2 Obzor stávající literatury a východiska dalšího výzkumu 26 1.2.1 Vlastní východiska interpretace 31 2 Mládí a zrání Jana Bedřicha z Valdštejna (1642-1676) 35 2.1 Studia 36 2.2 Římské pobyty (1663-1667) 36 2.3 Návrat do Čech 41 2.4 Olomoucký kanonikát 44 2.5 Hradecký biskup 45 2.6 Křižovnický velmistr 48 2.7 Vratislav 50 3 Pražský arcibiskup (1675-1681) 52 4 Tureckáválkaasporyvletech 1682-1686 70 4.1 Exkomunikace Františka Oldřicha Kinského? 81 5 Kardinálem? 1686-1690 96 6 Spory z let 1691-1694 106 7 Po Valdštejnově smrti (1694-1696) 127 Závěrečné poznámky 133 Prameny a literatura 144 Zkratky 144 Seznam pramenů 145 Staré tisky 153 Literatura 156 Resumé 170 Přílohy • 172 1. Nota de Brevi conceduti da NS per sussidio della Guerra contro il Turco 172 2. Patent z 10. listopadu 1690. Leopold I. nařizuje obyvatelům Království českého, Markrabství moravského a Homího i Dolního Slezska s ohledem na hrozící nebezpečí turecké a francouzské daň z hlavy každého obyvatele 173 3. Consignatio, quis, et quantum titulo huiusmodi extraordinarii subsidii ad bellům contra Turcas proseqeundum ex statu Ecclesiastico secundum proprias oblationes contulerit 179 4. Formulář dotazníku k informačnímu procesu pro pražskou arcidiecézi 181 Obrazová příloha ' 183 úvod V této práci se chci zaměřit především na Valdštejnovy spory se světskou mocí. Mohlo by se zdát, že důležitějším tématem pro badatele o tomto pražském arcibiskupovi by měly být otázky jeho postupu v otázce rekatolizace pražské arcidiecéze. Zvolená tematika však s touto otázkou velmi úzce souvisí. Rekatolizace českých zemí byla mimo jiné brzděna neustálými spory mezi světskou a duchovní mocí. Tento faktor nelze přecefíovat, protože nebyl žádným specifikem. Analogie podobných sporů, jaké vedl Valdštejn s Františkem Oldřichem Kinským a Adolfem Vratislavem ze Šternberka či Arnošt Vojtěch z Harrachu s Martinicem, bychom mohli hledal v 90. letech 17. století v Pasově či v 80. letech téhož století v Neapolsku. Kromě tohoto faktoru však důležitou roli hrály i další a zpomalení návratu země „ad unam catholicam“ tak měla na svědomí spíše jejich souhra. Mezi další zpomalující faktory lze počítat jak nedostatečnou farní síť, tak fakt, že drtivou většinu svěcenců 17. století tvořili řeholníci. Ti sice mohli vykonávat misie, ale jednak ne všechny církevní řády mají misie v „popisu své práce“, jednak misie nemůže nikdy nahradit stálou duchovní správu. Jan Bedřich z Valdštejna se snažil o obnovení farní sítě, ale v mnoha směrech byly jeho snahy zmarňovány. Nejdůležitějším důvodem, proč nemohl pražský arcibiskup zvláště v poslední čtvrtině 17. století, konat zásadní kroky k obnově farní sítě a tím i rekatolizaci země, byl nedostatek peněžních prostředků a ze strany státu i vůle k řešení otázek s tím spojených. Valdštejnovi se podařilo získat povolení čerpat peníze pro výstavbu a obnovu farností ze solní pokladny. Ta však z jiných důvodů brzo zela prázdnotou. Tyto ,Jiné důvody“ přitom musíme hledat v politické situaci, v níž se České země v poslední čtvrtině 17. století nacházely. Od roku 1678 téměř pravidelně žádal císař české duchovenstvo o příspěvky na armádu a na zabezpečení východních hranic monarchie. Nejdříve to byl Imre Thokoly, posléze armáda Vysoké Porty a následně pak, po vypuknutí falcké války, válka na dvou frontách. Vzhledem k tomu, že se mnohokrát nutná procedura projednávání finančních požadavků na zemských sněmech ukázala jako velmi nepružná, začaly je královské úřady postupně obcházet, což dobrým vztahům mezi státním aparátem a duchovenstvem pochopitelně nijak neprospělo. Daně na turecké války jsou pouze jedním z témat kontroverzí mezi českým duchovenstvem a místodržícími, respektive často i přímo s vídefíským dvorem. Útoky na císařské požadavky navíc zprvu zdá se nebyly motivovány jejich přemrštěností, ale právě jejich procedurálními nedostatky - k vyhlášení daní nad duchovenstvem často chyběl papežský souhlas, který duchovní považovali za nutný, patent s finančními pohledávkami byl vydán mimo dobu jednání zemského sněmu, a nebyl jím tedy schválen nebo nebral ohledy na dvojí zatížení duchovenstva (papežskými a navrch ještě císařskými dávkami). Předmětem této práce proto není popis konkrétní výše zatížení jednotlivých farností, řádových domů a majetků prelátů. Účty a přiznání k daním nechávám stranou, neboť v drtivé většině tyto dokumenty neobsahují stížnosti na utlačování světskou mocí ani nic podobného. Obvykle však vedle nich jsou uloženy dokumenty daně ukládající, které (často i samotná jejich stylizace) byly často příčinou rozhořčení mnoha představitelů kléru. Místo zatížení českých diecézí mě bude v práci zajímat prozatím především popsání samotné kontroverze. Valdštejn navíc, jak už padlo, nebyl osamoceným kverulantem, nebyl ani tím, kdo hájil nebo se zasazoval o obnovu českých stavovských svobod. Nešlo o specifikum českých zemích, nešlo ani o hájení českých zájmů. Mnohem více podobností než s kontroverzemi z přelomu 16. a 17. století, kde jde o udržení či prosazení stavovských svobod, totiž najdeme s kontroverzemi o církevní imunity, z Valdštejnovy současnosti. Samotné materiály hovoří nejčastěji právě o sporu o církevní imunity, stavovské svobody nezmiňují buď vůbec nebo se jich dotýkají pouze okrajově a v jiném smyslu, než bychom očekávali. Často nejde o to, že by jedna strana proti druhé hájila stavovské svobody, ale o jejich různý výklad, způsobený především novým elementem na zemském sněmu - duchovenstvem, které si nárokovalo exempce plynoucí z církevních imunit, stanovených církevním právem. Souběžně s Valdštejnovým sporem z let 1682-1683 probíhala také potyčka mezi papežským nunciem a císařským dvorem, způsobená právě formulací císařského dekretu, stanovující zdanění veškerého obyvatelstva habsburské monarchie včetně kléru, právě za účelem získání peněz na válku proti Osmanské říši. Valdštejn v tu chvíli může sloužit spíše jako analogie toho, co se dělo i na vyšší úrovni. Zatímco Valdštejnovy výtky se mnohdy týkaly Františka Oldřicha Kinského, Bernarda Ignáce z Martinic a dalších českých císařských ministrů, výtky papežského nuncia Francesca Buonvisiho směřovaly proti Johannu Paulu Hocherovi a později i vůči Kinskému. Obsah vytýkaného byl v podstatě stejný. Šlo oto, že dokumenty, které nařizovaly zdanění kléru, se o tom zmiňovaly jaksi samozřejmě a z pozice přikazující moci, nikoli s tím, že jde o něco výjimečného, k čemu dal (mnohdy až dodatečně) svolení římský biskup, bez ohledu na to, že kléru se podle církevního práva z moci královského majestátu nic nepřikazuje, pouze se to na něm žádá. Svou prací nemíním popírat závěry, jež především o Valdštejnově vystoupení na zemském sněmu v letech 1693-1694 vyslovila česká historiografie. Spíše jde o to, přidat jim nový rozměr, který v nich často viděli samotní příslušníci kléru. Je třeba přiznat fakt, že Valdštejnovy kontroverze souvisejí s tím, že si duchovní stav musel své první místo mezi českými stavy, právně ustanovené Obnoveným zřízením zemským, ještě těžce vydobýt. Vždyť dokument, znovu a podrobněji stanovující, kdo všechno má a nemá na sněmu z duchovních zasedat, pochází až z počátku osmdesátých let. Půjde tedy spíše o zařazení do dalších souvislostí, než o popření těch nejčastěji zmiňovaných. V posledním z popisovaných sporů byla nastolena i otázka, zda je vůbec žádoucí, aby se duchovenstvo navrátilo na zasedání orgánu, z něhož bylo vyloučeno. Duchovenstvo v některých otázkách totiž považovalo světské stavy za inkompetentní a odmítalo se v takových případech podřizovat sněmovní většině. Ale k tomu už v samotné práci. Po výkladu o pramenech se budu věnovat chronologicky běhu Valdštejnova života. Kapitoly 2. a 3. jsou však založeny převážně na literatuře. Převážně z pramenných zdrojů pak vycházejí závěr třetí kapitoly a všechny kapitoly následující, v nichž se podrobněji zaobírám zvláště kontroverzemi mezi českým duchovenstvem, vedeným v letech 1682-1686 Janem Bedřichem z Valdštejna a vletech 1691-1694 kromě něho i litoměřickým biskupem Jaroslavem Ignácem Holickým ze Šternberka, metropolitními kanovníky (zvláště Ch. A. Pfaltzem), vyslanci českého duchovenstva Danielem Ignácem Mayerem z Mayernu a Ondřejem Troyerem OCist. Vedle nich významnou roli hráli především nunciové Francesco Buonvisi a Sebastiano Antonio Tañara a nemalou měrou se do kontroverzí českého kléru zapojili i papežští státní sekretáři Alderano Cybo a Fabrizio Spada. Bez jejich posily a bez posily Inocence XI. a později i Inocence XII. by Valdštejn ve svých sporech zřejmě nedosáhl vůbec ničeho. Poděkování Tato práce by nemohla vzniknout bez věcné i duchovní podpory mnohých. V první řadě jsem mnohými díky zavázán vedoucí práce doc. PhDr. Ivaně Čornejové, CSc. V jejím případě totiž nešlo pouze jen o formální povinnost vedení doktoranda, ale o aktivní a soustavnou podporu především při výjezdech na zahraniční cesty, publikační činnosti i zpřístupňovaní mnohých obtížněji dostupných zdrojů. Zahraniční cesty podpořily především Český historický ústav v Římě a účast na grantovém projektu GAČR č. 404/06/0828. Díky třem měsíčním pobytům v Římě jsem mohl prostudovat velmi přínosné materiály vídeňské nunciatury, papežského státního sekretariátu i mnohé další. V tomto ohledu patří mnohé díky vedoucí Českého historického ústavu v Římě prof. PhDr. Zdeňce Hledikové, CSc., která mi poskytla i množství užitečných rad při orientaci v Archivio Segreto Vaticano. Za totéž děkuji i Mgr. Tomáši Parmovi. Za přínosné konzultace vděčím kromě výše jmenovaných především prof. JUDr Valentinu Urfusovi, CSc., Alessandru Catalanovi, PhDr. Hedvice Kuchařové, PhD., PhDr Miloši Sládkovi, Mgr. Petru Maťovi, PhD. a prof. PhDr. Vítu Vlnas, PhD. Za mnohé poznámky vděčím i ohledně kultu nejsvětějšího srdce Ježíšova Mgr Janu Linkovi, který mi rovněž zpřístupnil články A. Wojtyty, ohledně hradeckého biskupství PhDr. Jakubu Zouharovi, PhD., ohledně styků Jana Bedřicha z Valdštejna s jezuitským řádem PhDr Martinu Svatošovi, CSc. a ohledně rodu Valdštejnů PhDr Jiřímu Hrbkovi. Nemalým dílem přispěli ke vzniku práce i pracovníci archivů, jež jsem navštívil. Z nich zvláštní dík patří především PhDr Heleně Klímové a PhDr. Aleně Pazderové z 1. oddělení Národního archivu v Praze, řediteli centrálního archivu řádu kapucínů Vincenzu Criscuolovi OFMCap., který mi poskytl k nahlédnutí i soubornou edici korespondence Marca ďAviano, a pracovníkům Archivům Romanům Societatis Jesu. l Prameny a literatura 1.1 Prameny K archiepiskopátu Jana Bedřicha z Valdštejna existuje nepřeberné množství pramenů, uložené v archivech po celých Čechách, ve Vídni, Římě, Vratislavi, Lovani a pravděpodobně i v italských městech Lucce či Palestrině. Vzhledem k tomu bylo nutné učinit výběr vymezený tématem práce a nechat velkou část materiálů stranou. V následujícím textu se budu věnovat postupně jednotlivým fondům, jež jsem pro práci využil. Nevyužité a pouze evidované zdroje, které nabízejí další cesty výzkumu, zmíním v závěru práce. 1.1.1 Materiály uložené v Národním archívu V Národním archivu jsem procházel především materiály fondů Archiv pražského arcibiskupství, Řád křižovníků s červenou hvězdou. Stará manipulace a Česká dvorská kancelář. Prvnímu z fondů vzhledem k množství různých typů dokumentů, vztahujících se k Valdštejnovi, které obsahuje, věnuju samostatnou podkapitolu. Z fondu Řád křižovníků s červenou hvězdou jsou pro práci nejcennější osobní složky generálních velmistrů, především složky samotného Valdštejna' a Jiřího Ignáce Pospíchala (1634-1699).^ Malé množství dokumentů k Valdštejnovi lze najít i ve složce Arnošta Vojtěcha z Harrachu.^ Největší část materiálů přitom představuje agenda arcibiskupských statků, kterou oba (jak Harrach, tak Valdštejn) svěřili právě Jiřímu Ignáci Pospíchalovi, a je tedy uložena především v jeho složce. Druhé místo zaujímá korespondence týkající se Tomáše Sciessina z let 1653-1.675, kterou od druhé poloviny 60. let naplňovaly především spory o volbu generálního velmistra křižovnického řádu.'* Spíše nahodile se tu vyskytují dopisy od jiných osob (Jiří Crugerius Pospíchalovi, Jan Josef Breuner, A. V. Harrach). V samotné Valdštejnově složce pro naše téma jsou vedle duplikátů materiálů uložených na jiných místech - arcibiskupova závěť, relace Antidia Dunoda o jeho smrti - zajímavá především akta Pospíchalova pověření projednání stavovské komise, vyslané ve věci akcísů a daní, z roku 1696. Tyto materiály budou v budoucnu spolu s akty Jana Josefa Beunera podrobeny dalšímu studiu, vzhledem ke kontroverzím, jež byly v mnoha znacích podobné právě těm Valdštejnovým. Z fondu Stará manipulace jsou nejpřínosnější akta vzešlá zjednání Českého zemského sněmu z let 1682-1694^ a soubor dokumentů pod názvem Přípěvek duchovenstva na Turky 1/3 majetku^ který však obsahuje především výtahy z Desk zemských jako podklady pro výpočet výše daně, přiznání k dani a samotné účty. Tato práce není však zaměřena na popis konkrétní výše zatížení jednotlivých farností, řeholních domů a majetků prelátů, proto 1 NA Praha, ŘKŘ, ič. 237 Akta z období velmistrů, kartony 479 a 480 - pozůstalost a akta Jana Bedřicha z Valdštejna NA Praha, ŘKŘ, ič. 237 Akta z období velmistrů, kartony 482-484 - pozůstalost a akta Jiřího Ignáce Pospíchala NA Praha, ŘKŘ, ič. 237 Akta z období velmistrů, zvláště karton 479, kde se vedle materiálů J. B. Z Valdštejna nachází i složka s pozůstalostí a akty Arnošta Vojtěcha z Harrachu. Zvláště kartony 480 a 482. V kartonu č. 480 je uložena velmi bohatá korespondence mezi Valdštejnem a Sclessinem z let 1668-1673. Vzhledem k tomu, že centrum zájmu této práce stojí až v letech 1682-1694, nestudoval jsem ji dopodrobna, ale může být dobrým zdrojem informací o obou aktérech sporu. Nejde v ní totiž pouze o něj, ale i o další záležitosti, týkající se Valdštejnovy kariéry a období jeho hradeckého episkopátu. Složky podrobně procházeli jak P. Václav Bělohlávek, tak Franz Jacksche. Viz Jacksche, Franz: Geschichte des ritterlichen Ordens der Krcuzherren mit dem roten Sterne. Prag 1904, s. 73-80; Bělohlávek, Václav P.; Dějiny křižovníků s červenou hvězdou. Praha 1930, zvláště s. 136-140. Reverendissimus Dominus Pospíchal j). m. eligitur ab inclytis statibus pro commissario in causa Accisarum Viennam ituro (1696), NA Praha, ŘKR, ič. 237, kart. 484. NA Praha, SM, Zemské sněmy 1682-1693, sig.: L 34, č. kart, 1311-1313 NA Praha, SM, Přípěvek duchovenstva na Turky 1/3 majetku, sig.; G 72/10, č. kart. 835. z tohoto souboru vybírám pouze nařízení, která výběr daně stanovovala, neboť právě jejich formulace byla častou příčinou sporů. Akta českých zemských sněmů z této doby jsou materiály novějšími, ale i staršími publikacemi takřka netknuté. Proto se s nimi pracuje velmi těžko a je třeba si vypomáhat často jinými archivními materiály. K ruce se přímo nabízí poznámky, které si při svém studiu dělal Josef Vítězslav Šimák,* monografie Václava Vladivoje Tomka a nemnoho poznámek z jejich jednání, které lze najít v Českých katastrech Josefa Pekaře.^ O tom však v passusu věnovaném literatuře. Pokud jde o dobové tištěné sněmovní artikule, poskytují pro tuto práci minimální množství informací. Průběh jednání, 0 nějž právě půjde, zde není totiž vůbec nijak popsán. Evidují se pouze císařské propozice a snesení sněmu. Proto jsem při studiu těchto materiálů nakonec sáhl k tomu, že jsem se soustředil podrobněji pouze na dokumenty týkající se Valdštejnova vystoupení na sněmu vletech 1692-1693. Zde je možné opřít se o elaborát, uložený v Rodinném archivu Valdštejnů, popisující chování kléru na sněmu v roce 1693''* a mnohé pokusy o jeho výklad v literatuře (viz níže). Ostatní Valdštejnova vystoupení budu sledovat především očima jejich pozorovatelů a těch, co se je pokusili nějak reflektovat a reagovat na ně. Samotná složka k jednání sněmu v roce 1693 koneckonců nic takového jako plné znění duchovenského vota ani neobsahuje. Naopak samotné vyjádření duchovního stavu k celé věci se nachází v právě zmiňovaném konvolutu v Rodinném archivu Valdštejnů. Velmi přínosným zdrojem informací je Elaboratum bohemicum. Valdštejnův případ se stal znovu aktuální během práce komise, která měla na starosti revizi Obnoveného zřízení zemského. Z jejího snažení vzešlá Elaborata obsahují také velké množství opisů dokumentů, výkladů a zdůvodnění, proč byl ten a ten bod revidován právě daným způsobem. Duchovního stavu se týká velmi objemný svazek, uložený ve dvou exemplářích ve fondu Česká dvorská kancelář.'' Mnohé reskripty, týkající se duchovního stavu, lze však dohledat 1 jinde. Vzhledem k tomu, že obě komise, které přepracovávaly články vztahující se k duchovenstvu v letech 1710-1712 a ve dvacátých letech 18. století, zařadili dokumenty do nového kontextu, cituji je přednostně z kontextů původních. Vlastní elaboráta nechávám stranou pro další zkoumání, které objasní, jaký význam v nich dokumenty, o nichž bude řeč mají. V této práci totiž nejde ani tolik o jejich zpětnou reflexi a reinterpretaci, jako spíše o jejich genezi, dobový kontext a dopad. 1.1.1.1 Archiv pražského arcibiskupství Archiv pražského arcibiskupství obsahuje největší množství materiálu, je proto třeba zněj vybírat. Vedle kartonu, obsahujícího buly pro Jana Bedřicha z Valdštejna, jeho korespondenci s Janem Františkem Liepurem a Francescem Buonvisim (1626-1700)'^ jsou zajímavé zvláště složky, věnované daním na turecké války, u nichž často tematické třídění převážilo nad chronologickým, a došlo tak k tomu, že obsáhlá korespondence Jana Bedřicha z Valdštejna s vídeňským nunciem Buonvishn je roztroušená ještě po dalších třech kartonech.'^ Kromě této koresporldence najdeme ve stejných kartonech i listy, jež si Valdštejn AAVČR Praha, Osobní pozůstalost Josefa Vítězslava Šimáka, č. 119 Sněmy české (výpisky z literatury 17. stol., 1660-1710, Kastl.), karton 14 Pekař, Josef: České katastryl 654-1789 se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním. Praha 1932; Tomek, Václav Vladivoj: Sněmy české dle obnoveného zřízení zemského Ferdinanda II. Praha 1868. SOA Praha, RAV, Sněmovní jednání 1693, ič. 2580, sig.: lX-02-4, Kniha IX. K nim viz Urfus, V.: Stát a církev v návrhu na revizi zemského zřízení v Čechách v prvé třetině 18. století. PHS 23/1980, s. 147-160; Urfiis, Valentin: K pokusu o revizi zemského zřízení v Čechách na počátku 18. století. PHS 16/1971, s. 177-198. Kalousek, Josef: České státní právo. Praha 1892, s. 494-500. Vlastní elaboráty viz NA, ČDK, sig.: II A 1 Elaboráty české kompilační komise týkající se zemského zřízení (s odůvodněním a prameny). O duchovním stavu - ad 1723, kart. 27; O náboženství - 1710-1723; kart. 26. NA Praha, APA, Historica-Jan Bedřich z Valdštejna, sig.: C 103/2, kart. 2004 NA Praha, APA, Papežský desátek na válku proti Turkům 1683-1690, 1716-1717, sig.: D 81/4, kart. 2361; Uložení daně českému duchovenstvu světskou mocí bez papežského souhlasu 1684, sig.: D 81/6, 2362; Mimořádná daň proti Turkům (z církevních desátků) 1683-1684, sig.: D 81/7, kart. 2362. vyměňoval se státním sekretářem papeže Inocence XI. kardinálem Alderanem Cybem (1613- 1700) a ojedinělé listy s vídeňským biskupem Emerichem Sinellim (1622-1685) či pozdějším dvorním kancléřem Leopolda I. Juliem Friedrichem Bucceninim.'“* Vedle toho obsahují úřední korespondenci z české dvorské kanceláře, z větší části signovanou Františkem Oldřichem Kinským a řadu vyjádření nejrůznějších autorit k Valdštej novu sporu, včetně církevně právních a teologických traktátů na téma poměru mezi mocí světskou a církevní, především pokud se týče církevních imunit a práva udílet duchovním daně z moci panovníka bez souhlasu svátého stolce. Účty církevních dávek z let 1683, 1684, 1690, 1691 atd., které jsou další náplní těchže signatur, nechávám stranou a věnuji se právě především již zmíněným materiálům. Dalším zajímavým zdrojem informací je kniha účtů dávek na turecké války z let 1683- 1698. Kromě hlavního obsahu, tj. přiznání, účtů a soupisů jednotlivých výdajů, obsahuje totiž i opisy rozhodnutí a nařízení, která dávky stanovovala.'^ Běžnou agendu arcibiskupství představují materiály, uložené dnes jako emanata, resp. recepta a další materiály tohoto typu. Vzhledem k tomu, že emanata představují především dokumenty dokládající způsob řízení církevní správy, nechávám je do značné míry stranou. V církevní správě se totiž kontroverze se státní mocí, o něž v práci půjde, objevovaly pouze sekundárně. V dalším bude proto třeba projít především emanata adresovaná místodržícím. Způsobu organizace arcibiskupské kanceláře, řízení církevní správy i samotným dokumentům se věnovala Eliška Čáňová.16 Časově její práce sice nezahrnuje naše období, kdy agenda arcibiskupství rapidně narostla, ale přesto na něj můžeme odkázat téměř beze zbytku. Nárůst agendy byl totiž spojen především s její systematizací, nikoli kompletní přestavbou. Ona systematizace souvisela především výstavbou vikariátní a farní sítě. Samotné vikariáty vznikaly během 60. a 70. let a právě s archiepiskopáty Ferdinanda Matouše Sobka z Bílenberka (1668-1675),17 Jana Bedřicha z Valdštejna (1675-1694) a Jana Josefa Breunera (1695-1710)' se pojí několik vln výstavby farní sítě.'^ Podkladem pro ni a pro její systematizaci musela být generální vizitace, k níž přistoupil právě až Valdštejn. Již za Arnošta Vojtěcha z Harrachu (1623-1667) je možné pozorovat snahy o vizitaci arcidiecéze. První komplexní průzkum, i když svým vývojem navazující právě na předchozí období, však zaznamenáváme až právě na počátku Valdštejnova archiepiskopátu. Ani Valdštejn však vizitaci neprovedl osobně. Místo toho rozeslal k jednotlivým vikariátům soupis 42 otázek, týkajících se stavu kostela, fary, počtu věřících, docházejících na bohoslužby, vybavení kostela, hmotného zajištění farářů a jejich pomocníků atd. Z vikariátů pak byly tyto dotazníky rozesílány dále na jednotlivé fary a opět shromažďovány a posílány vyplněné zpět k arcibiskupské konsistoři. Z let 1676-1677 tak jsou dochovány záznamy o celé pražské Zvláště NA Praha, APA, Mimořádná daň proti Turkům (z církevních desátků) 1683-1684, D 81/7, kart. 2362. K E. Sinellimu viz Gatz, Erwin-Janker, Stephan M. (Hrgs.): Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches. 1648 bis 1803. Ein biographisches Lexikon. Berlin 1990, s. 462-463, autor Johann Weissensteiner. NA Praha, APA, Účty dávek vybíraných papežem od duchovních na válku s Turky 1683 - 1698, i. č. 2137, sig.: B 68/6. Čáňová, E.: Vývoj správy pražské arcidiecéze v době násilné rekatolizace Čech 1620-1671. SAP 35/1985, s. 486-560, Gatz, Erwin-Janker, Stephan M. (Hgs.): Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches. 1648 bis 1803. Ein biographisches Lexikon. Berlin 1990, s. 467-468, autor hesla Kurt A. Huber. Gatz, Erwin-Janker, Stephan M. (Hgs.): Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches. 1648 bis 1803. Ein biographisches Lexikon. Berlin 1990, s. 46—47, autor hesla Kurt A. Huber, Podlaha, Antonín: Dějiny arcidiecése pražské od konce století XVII, do počátku století XIX,, I. Část 1, Doba arcibiskupa Jana Josefa hrab. Breunera (1694-1710). Praha 1917; Buben, Milan M. - Pokorný, Pavel R,: Encyklopedie českých sídelních biskupů, Praha 2000, s, 37-39. K výstavbě farní sítě viz Čáňová, E.: Kpočtu far vČechách, Historická demografie 18/1994, s, 179-181; Maur, E.: Problémy farní organizace pobělohorských Čech. Traditio et cultus. Praha 1993, s. 163-176; Pole, J,: České diecéze po třicetileté válce. Studie č. 130-131. IV-V/1990, s. 271-296; Štědrý, František: Znovuzřízení katolické duchovní správy po r. 1620. SHK 26, 1925-1927. 8 arcidiecézi s výjimkou vikariátů Hořovice (Podbrdský kraj) a Bořeic (Žatecicý kraj).^®Pro tuto práci tento materiál nepoužívám, jednak z důvodu jeho objemu, jednak protože se na něj soustředí jiní badatelé, kteří naopak nechávají stranou Valdštejnovu církevní a „sta.vovskou“ politiku.^* Další nárůst agendy způsobilo samotné zdanění duchovenstva, kdy bylo třeba rozeslat nové dotazníky za účelem sepsání kostelního majetku, zvláště zlata a stříbra v roce 1683. Ve svém výběru jsem se z tohoto moře úředních dokumentů soustředil pouze na emanata z let 1691-1694.^^ Přitom jsem vybíral listy adresované místodržícím jako jednotlivcům či jako celé místodržitelské kanceláři. Exkomunikační ani jiné trestné listy se mi tu však objevit nepodařilo. Pro jinou práci jsem již dříve procházel emanata z let 1679- 1681, čehož jsem využil pro krátký pasus týkající se této etapy.^ Mnohem více než zmiňované úřední dokumenty jsou pro tuto práci důležití oficiálové, kteří jejich agendu řídili. Na tomto místě je třeba se zastavit především u tří z nich - Jana Františka Liepura, Christiana Augustina Pfaltze (1628-1701) a Václava Vojtěcha Bílka z Bílenberka (1631-1704). Začněme posledním z nich-dlouholetým generálním vikářem pražské arci diecéze.^“* Tuto funkci zastával v letech 1670-1702. S Valdštejnem se však setkal již dříve, když za něj spolu s Valdštejnem jmenovanou komisí vedl církevní správu královéhradeckého biskupství. V úřadu generálního vikáře nového episkopátu byl přitom od samotného jeho založení. V padesátých letech studoval v Římě, kde roku 1659 dosáhl doktorátu teologie. Po návratu do Čech se stal děkanem v Holohlaví a od roku 1665 působil v hradecké diecézi. V roce 1669 byl zvolen kanovníkem Metropolitní kapituly, kde byl nastolen 24. IV. 1673. V roce 1677 byl ustanoven scholastikem a českým kazatelem v Metropolitní kapitule u sv. Víta, v roce 1681 obdržel ještě staroboleslavský kanonikát. Později pak byl i děkanem Metropolitní kapituly a kapituly Všech svátých na Pražském hradě. Tento oficiál Valdštejna často zastupoval v době jeho nepřítomnosti, způsobené ať už pobyty ve Vídni či na Duchcově, nebo na jednáních zemského sněmu, na kterých samotný Valdštejn vystupoval pouze v případech, jež považoval za zvlášť důležité, avšak potom o to ostřeji. Jiným častým zástupcem Jana Bedřicha z Valdštejna, nejen ex oficio, jako tomu bylo u Bílka, byl Christian Augustin Pfaltz.26 Kanovník metropolitní kapituly a blízký přítel K dotazníkům existovaly i prováděcí pokyny, jež jsou dnes uloženy spolu s vizitacemi v Národním archivu. Prováděcí předpisy viz NA, APA, B 20/Ib, f. 59r-63v, I35r-I36v. Samotné relace pak Taintéž, Zprávy o stavu far, jako odpovědi na 42 otázek konsistoře z r. 1677, i. ě. 1316-1343, sig. B 11/8 - B 13/4 b. K vizitacím z let 1676-1677 a 1700 viz Podlaha, Antonín: Dějiny arcidiecése pražské od konce století XVII. do počátku století XIX.. I. Část I, Doba arcibiskupa Jana Josefk hrab. Breunera (1694-1710). Praha 1917; Krásí, František: Responsa ad 42 puncta ...Pars I. Sub vicario Chrudimensi. Pragae 1904; Krčilová, Irena; Katolická farní organizace na Pelhřimovsku vletech 1677 a 1700 ve světle farářských relací. Vlastivědný sborník Pelhřimovska 12/2001, s. 121-136. Stuchlá, Pavla: Prachatický vikariát 1676-1750. Vybrané otázky církevní správy. Praha 2004. Ke starším vizitačním písemnostem, které však postrádaly celozemský ráz viz pak především článek V. Semerádové, kde je citována i základní literatura k vizitacím jako takovým. Semerádová, V.: Vizitační písemnosti Čech 17.století. Farní kostely a farní klérus pražské arcidiecéze v letech 1623-1694. SAP 47/1997, s. 125-204. NA, APA, sig.: C6 - Cl, č. kart. 62-65. “ NA, APA, sig.: C5, č. Kart. 48-50. Havlík, Jiří: Morová epidemie v letech 1679-1681 v Praze a pražské domy Tovaryšstva Ježíšova. Diplomová práce pod vedením doc. PhDr. Ivany Čornejové, CSc. UK-PedF. Katedra dějin a didaktiky dějepisu. Praha 2003. Podlaha, Antonín: Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum s. metropolitanae ecciesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora. Praha 1912, s. 217-218; Tumpach, Josef-Podlaha, Antonín (reds.): Český slovník bohovědný. II. Díl. Bascatli-církevní rok. Praha 1916, s. 244; Brückner, Hugo: Die Gründung des Bistums Königgrätz. Königsteiner Institut für Kirchen- und Geistesgeschichte der Sudetenländer. Veröffentlichungen 1. Königstein/Ts. 1964; Mikan, Jaroslav: Vznik a počátky hradeckého biskupství. Hradec Králové 1946; Gatz, Erwin-Janker, Stephan M. (Hgs.): Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches. 1648 bis 1803. Ein biographisches Lexikon. Berlin 1990, s. 30-31, autor hesla Kurl A. Huber. Viz NA, APA, Kiálovéhradecké biskupství (1666-1674), sig.: C 109/2, karton 2039. Otto, Gottlieb Friedrich: Lexikon der seit dem fünfzehnten Jahrhunderte verstorebenen und jetztlebenden oberlausizischen Schriftsteller und Künstler. II. Bd. Görlitz 1800, s. 794; Podlaha, A.: Series praepositorum.