K i š o m a r u U e š i b a D u c h a i k i d ó Duch aikidó 1 Předmluva Již po staletí hájí mnohá náboženství lásku a soucit a filozofie učí úctě k životu. Dnes se však střetáváme se vzrůstajícím násilím, které, jak se zdá, má svůj původ mimo veškerou lidskou kontrolu. Svět je plný nesmiřitelných hranic mezi přáteli a nepřáteli, dobrými a zlými, utiskovateli a utiskovanými. Násilí se využívá k utlačování, zničení a odstranění protivníka. A když je jeden zničen, hledá se další oponent. Kdy ten kruh násilí skončí? Jak lze překonat hranice, které lidstvo rozdělují? Kde je síla, která by zhojila rány bolesti a utrpení? V historii Japonska nalézáme tradici bojových umění (bugei), původně vymyšle- nou ke zranění či zabití. Později byla pozměněna na Cestu bojových umění (budó), věnující se zlepšení člověka spojením mysli, těla a ducha. Začátkem 17. století Cesta meče změnila meč, který zabíjel, na meč, který chránil život. Taková Cesta bojových umění je shodná s Cestou čajového obřadu, poezie, kaligrafie, Budhy a mnoha dalších, které jsou ve své pravé formě duchovní náplní japonců. Trénink a disciplína, společné všem bojovým i kulturním Cestám, se skládají ze tří stupňů zvládnutí: tělesného, duševního a duchovního. Na tělesné úrovni je cílem tréninku zvládnutí formy (kata). Učitelé poskytují modelovou formu, student ji pečlivě pozoruje a mnohokrát ji opakuje, dokud ji nepřijme za vlastní. Nemluví se a nic se nevysvětluje; břímě učení leží na studentovi. V konečném fázi student pře- stane lpět na formě. Toto opuštění formy nastane díky vnitřním psychickým změnám, které postupně probíhají již od počátku. Nudné, rutinní a monotónní učení zkoumá studentův závazek a sílu vůle, ale také omezuje jeho tvrdohlavost, drží na uzdě svéhlavost a odstraňuje špatné zvyky těla a mysli. V průběhu cvičení se začíná objevovat jeho/její pravá síla, jak povahová, tak i potencionální. Duchovní mistrovství je neod- dělitelné od duševního, ale začíná pouze po intenzivním a dlouhodobém tréninku. Podstatou duševní dokonalosti je ztráta vlastního ega. V každém bojovém a kul- turním umění je svobodné vyjádření osoby blokováno jeho vlastním egem. Na Cestě musí být studentovo ovládnutí formy a postoje tak dokonalé, že se nikdy neodkryje (neotevře – suki), a neumožní soupeřovi vstoupit. Pokud se to však stane, je to díky jeho egu. Jedinec je zranitelný pokud se zastaví, aby přemýšlel o výhře, prohře, využití přesily nebo o nepozornosti oponenta. Pokud se zastaví mysl, byť jen na okamžik, tělo ztuhne a volný, plynulý pohyb se ztrácí. Zenový mnich Takuan (1573–1645), který byl důvěrným přítelem Jagju Munenoriho (1571–1646), mistra šermíře rodu Tokugawa, napsal v krátké mono- grafii Skutečný a skvělý meč Tai-a: „Umění meče je obsaženo v pojmech: Nikdy se nezabývat vítězstvím nebo prohrou, slabostí nebo mocí, nezatěžovat se pohybem jednoho kroku dopředu nebo dozadu, nepřítelem, kterého nevidím a sebou, nevidícím nepřítele. Tím, že si všímáme Duch aikidó 2 těchto základních věcí, před oddělením nebe a země, kam ani jin ani jang nemůže dosáhnout, člověk přímo dosáhne dovednosti umění.“ Tai-a je mýtický meč, který všemu dává život, jak sobě, tak ostatním, přívrženci i soupeřovi, příteli i nepříteli. Jagju Munenori sám zdůrazňuje překonání ega pomocí disciplíny umění Cesty meče. V monografii Kniha rodinných tradic bojového umění píše, že cílem tréninku bojových umění je překonání šesti nemocí: touhy po vítězství, touhy spolehnout se na technickou protřelost, touhy vytahovat se, touhy psychologicky zdolat oponenta, touhy setrvat pasivní a počkat na otevření a touhy osvobodit se od těchto nemocí. Nakonec je tělesné, duševní a duchovní ovládnutí jedno a totéž. Nesobecké já je otevřené, ohebné, pružné a dynamické v těle, mysli a v duši. Když je člověk nesobecký, ztotožňuje se se všemi lidmi, vidí je ne z vlastního nitra, ale z jejich pohledu. Každý bod se v obvodu nekonečných hranic stává středem vesmíru. Schop- nost chápat všechny bytosti ne z vlastního pohledu je ústředním motivem šintoi- stické totožnosti s přírodou, která je v buddhismu nazývána moudrostí, což není nic jiného, než to nejkrásnější vyjádření soucitu. Tento způsob myšlení je podstatou všech bojových a kulturních cest v tradici Japonska. Aikidó je moderní formulací této podstaty, která byla vytvořena díky ta- lentu Moriheie Uešiby (1883–1969). Když chtěl v jedné přednášce na generální kon- ferenci vysvětlit záměr svého umění, začal: „Budó není prostředek k pochopení oponenta pomocí síly, nebo smrtelných zbraní. Ani nezamýšlí vést svět ke jeho zničení armádami, nebo jinými nezákonnými prostředky. Skutečné budó volá po přivedení skryté vnitřní energie vesmíru v řád, po ochraně míru ve světě a po záchraně všech bytostí v přírodě v jejich pravé formě. Trénink budó se rovná posilování božské lásky uvnitř mého těla a duše, posilování božskosti, která plodí, ochraňuje a pečuje o vše v přírodě.“ Mistr Uešiba pravidelně zdůrazňovat, že bojové umění musí být plodící sílou pro- dukující lásku, která bude obratem k tvořivému a bohatému životu. To ho vedlo, jako muže oddaného bojovým uměním, k jeho celoživotnímu hledání. V jednom ze svých posledních rozhovorů proklamoval: „Aikidó je pravé budó, práce lásky ves- míru. Je to ochránce všech živých věcí, je to prostředek pomocí kterého je všem dán život, každému na své příslušné místo. Je to tvořivý zdroj nejenom pravého bojového umění, ale všech věcí, pečující o jejich růst a rozvoj.“ Aikidó, jako forma tradičního bojového umění, uskutečňuje tuto vesmírnou lásku pomocí přísného tréninku těla. Tvrdá tělesná disciplína však nelze oddělit od duševního růstu. Zatímco mnozí lidé na to mohou být krátcí, rozhodující prvek je v procesu tréninku, který nezačíná, ani nekončí. A oproti tomu to může na této cestě nastat, v náhlém momentu konečné realizace aikidó, Cesty života, mimo jakákoli bojová umění. Štěstím osudu Osenseiův syn a dědic Kišomaru Uešiba, aikidó Došu, svolil k anglickému překladu své knihy. Jeho zájmem je, aby byla pravá podstata aikidó, bez soutěživých já, jak osobních, tak národních, pevně držena v centru tréninku a cvičení. Vždyť dódžó, místo osvícení, je slovo odvozené ze sanskrtského bodhi- manda, místa, kde naše já postupuje přeměnu na ne-já. Taitecu Unno Duch aikidó 3 Úvod Nedávné rozšíření aikidó do celosvětového měřítka je skutečně pozoruhodné. Celkový počet cvičících aikidó dnes zahrnuje okolo 1 milionu osob a IAF roste rych- leji, než kdykoli předtím. Důvod je v samotném aikidó, které jak já věřím, vyjadřuje jak v teorii, tak i praxi, nejvyšší formu bojovo-esteticko-duchovního umění, jaké kdy tradiční japonská kultura vytvořila. Aikidó představuje konečnou realitu: plynulé spontánní pohyby přírody, které jsou naplněny nepřekonatelnou silou ki. Jeho cílem je stvoření ideálu lidského já, které sjednocuje tělo a mysl, a které lze realizovat tvrdým duševním a tělesným tréninkem a dosažení dynamického života jak v práci, tak v odpočinku. Duchovnost jeho základního principu a racionálnost jeho provedení mu dělají dobré jméno po celém světě. Doprovodným jevem dramatického rozvoje vědy, techniky a materiální civi- lizace dnešní doby je rozčilení lidského ducha, který prožívá nepokoj, nejistotu a ztrátu směru. To se stupňuje hrozbou nukleárního holocaustu; lidstvo dnes stojí na pokraji globální katastrofy. V dnešním světě úplného odlidštění má aikidó mimořádnou přitažlivost. Zejména lákavý je fakt, že bez ohledu na věk, pohlaví, nebo tělesné vlohy, může díky tréninku každá osoba realizovat sjednocení základního tvůrčího principu, ki prostupujícího vesmírem a osobního ki, vyjádřeného v síle dechu. Toto sjednocení je zdrojem životní energie, která nejenom že zaplňuje duchovní prázdno, ale i poskytuje dennímu životu skutečnou podstatu a smysl. Původně byla japonská bojová umění inspirována dosažením vítězství na válečném poli. Ale vítězství je krátkodobé, rychle umírá a mizí. Člověk může jásat, že je bitva vyhrána, ale to nikdy není konečné, plnohodnotné vítězství. Proto exis- toval rozpor: věnování života tvrdému tréninku pro cíle, které byly nestálé? Tento protiklad vyústil do vytvoření budó (Cesty bojových umění), jehož nejpřednějším moderním exponentem je aikidó. Aikidó vyučuje způsobu realizace absolutního vítězství, založenému na filosofii neodporování. Neodporovat znamená vypuštění agresivních, bojechtivých a ničivých instinktů z nitra jednice a jejich přivtělení k síle tvůrčí lásky. Pokud se taková filozofie učí jako bojové umění, s sebou přináší daleko větší břímě, ale to je základ budó. Následkem velkého celosvětového rozšíření aikidó se domníváme, že pravý smysl tohoto umění není vždy správně vyjadřován a praktikován. Ačkoli vítáme internacionalizaci aikidó, tak pokud nebude zachovávat základní filosofii a myšlenky, vyjádřené zakladatelem, Moriheiem Uešibou, bude ve skutečnosti spíše k politování. Z tohoto důvodu cítíme velkou odpovědnost a neustále pracu- jeme na zlepšení situace. Duch aikidó 4 Jsem rád, že byla moje práce Aikidó no koroko přeložena do angličtiny jako The Spirit of Aikido, a to díky práci profesora Taitecu Unna ze Smithovy Univer- zity, který je dlouholetým studentem aikidó. Původní japonská verze byla vydána roku 1981 při příležitosti 50ti letého výročí centrálního Dódžó aikidó. Dílo obsahuje mnoho „asijských“ pohledů a myšlenek, z nichž některé mohou být obtížné k pochopení. Ale i přesto doufám, že jejich hlavní myšlenka, dynamický život založený na souladu vesmírného a osobního ki, bude díky tréninku a cvičení uskutečněna. Zejména se přeji, aby byla tato malá práce k prospěchu zejména studentům aikidó. Ovšem pokud normální čtenář také pochopí aikidó, jako kultivovanou formu umění, která přispívá ne k násilí, ale k harmonii ve světě, pak nemůžu být více vděčný. Ki vesmíru a individuální ki Duch aikidó 6 Jedinečnost aikidó Aikidó je v podstatě moderní manifestací japonských bojových umění (budó). Je tradičním v tom, že dědí duchovní a bojovou tradici starobylého Japonska, poprvé zaznamenanou v historických a literárních dílech 8.století, jako je Kojiki (Záznamy o dávných věcech) a Nihongi (Japonské záznamy). To však neznamená, že aikidó slepě pokračuje v tradici starověkých umění vedení boje, pouze zachovává a udržuje jejich původní formy v moderním světě. Starověká umění boje jsou historickým a kulturním odkazem, která se zrodila na bojištích v období občanských válek, aby byla později formálně schválena jako budó, Cesta bojových umění, v období Tokugawa (1603–1868). Musí se správně posoudit a oceněnit. Ve své původní formě již nejsou pro dnešní lidi přijatelná a jsou mimo moderní svět, který v Japonsku začíná restaurací Meidži (1868). Zakladatel aikidó, Morihei Uešiba, se narodil 14. prosince 1883. Protože žil v bouřlivé době modernizace Japonska, rozhodl se věnovat vytvoření bojového umění, které by pokrylo potřeby současného člověka, ale které by nebylo přežitkem. V centru mistrova prvotního zájmu byly následující faktory: věrná láska k tradičním bojovým uměním, obava, že to bude nepochopeno a hluboké přání znovuoživení duchovní kvality budó. Usiloval o dosažení svého cíle vytrvalým hledáním pravdy budó, které mělo základ v neustálém tréninku bojových umění, během všech proměn moderní historie Japonska. Nakonec usoudil, že pravý duch budó nelze naleznout v soutěživé a bojovné atmosféře, kde převládá hrubá síla, a kde je prvořadým úkolem vítězství za ja- koukoli cenu. Usoudil, že duch budó bude realizovaný hledáním dokonalosti, jak lidského jedince, tak i mysli a těla, prostřednictvím nekončícího tréninku a cvičení podstaty bojových umění. Pouze takový skutečný projev budó, pro něho má v mo- derním světě svůj raison d´etre a pokud tato kvalita existuje, pak se nachází mimo jakoukoli rozdrobenost kultury nebo doby. Jeho cíl, hluboce spjat s přírodou, je zestručněn do jednoduchého výroku: sjednocení základního tvořícího principu, ki, postupujícího vesmírem a osobního ki, které je vyjádřeno v síle dechu každé osoby. Během nepřetržitého tréninku mysli a těla, se individuální ki sladí s univerzálním ki, načež se tato jednota projeví v dynamickém, plynoucím pohybu síly ki, která je volná, nezničitelná a nepřemožitelná. To je základ japonských bojových umění, který byl vtělen do aikidó. Díky svému talentu Morihei Uešiba formuloval první princip budó: vytrvalý trénink mysli a těla je základní disciplínou lidské bytosti jdoucí po duchovní Cestě. Tenhle princip byl přenesen do soudobého bojového umění, do aikidó. Dnes aikidó naleznete na všech úrovních a ve všech třídách lidské společnosti a je přijímáno mnoha lidmi po celém světě jako bojová disciplína nejvíce přiměřená době. Duch aikidó 7 Že je aikidó moderním budó však neznamená, že tradiční bojové umění přijalo soudobé znaky, které můžeme naleznout v dalších „modernizovaných“ formách budó, jako je džudó, karate nebo kendó. Místo dědictví duchovních aspektů bojových umění a zdůrazňování tréninku, zdůrazňují konkurenci, turnaje, vyzdvi- hují jejich kondiční povahu, kladou důraz na výhru, čímž si zabezpečují místo ve světě sportu. Naopak aikidó odmítá stát se soutěživým sportem a zavrhuje všechny druhy soutěží a turnajů, které zahrnují váhové kategorie, hodnocení založená na počtu výher a vyhlašování vítězů. Tyto věci pouze pohánějí samolibost, sebezájem a nevšímavost k ostatním. Velké lákadlo vábí lidi do bojových sportů, každý chce být vítězem, ale nic jiného není více škodlivé pro budó, jehož konečným cílem je osvobození se od vlastní osoby, dosáhnutí ne-já, a tak si uvědomit co je skutečně člověk. Tímto jsem nezamýšlel kritizovat ostatní bojová umění za to, že se stala moder- ními sporty. Historicky byl tento směr nevyhnutelný pro jejich přežití, zejména v Japonsku po druhé světové válce, kdy byla veškerá bojová umění zakázána úřady spojenecké okupace. I jako sporty přitahují pozornost mnoha lidí, ať jako účastníků, nebo diváků. Je prokázané, a nelze to popřít, že hlavně mládež lákají k bojovým uměním závody a turnaje, které rozhodují, kdo je v oboru nejlepší. Navzdory tomuto trendu aikidó odmítá přidat se k jejich řadám a zůstává věrný původnímu záměru budó, tréninku a kultivaci ducha. Občas se ve světě aikidó objeví hlasy, které žádají turnaje. Jejich argumentem je prý nutnost shromáždit širší veřejnost, aby aikidó v dnešním světě přežilo. A opravdu někteří studenti aikidó založili nezávislé školy, které hlásají „soutěživé aikidó“. To je velice závažná otázka, jelikož transformace aikidó do další formy moderního sportu by mohla vést k jeho zařazení do národních sportovních setkání a v budoucnosti možná i do Olympijských her. Aikidó rýsuje jasnou a ostrou demarkační čáru od podobných myšlenek s velice jasným důvodem. Aikidó usiluje o udržení jednoty budó a přenášení ducha tradičních bojových umění. Chce zůstat věrné prvotnímu principu budó formulo- vanému Uešibou: soustavnému trénink mysli a těla, jako základnímu principu lid- ské bytosti jdoucí duchovní Cestou. V tradici budó má přednost naprostá oddanost zakladatelovým myšlenkám a věrnost Cestě nad všechny ostatní ohledy. Skutečným důvodem existence aikidó v současném světě je jeho ztotožnění se s ideály Uešiby, ačkoli ho veřejnost může považovat pouze za jinou formu bojového sportu. Aikidó vyžaduje zvláštní místo, které ho jasně odděluje jak od klasického budó, tak i od jeho moderních protějšků. Tento fakt spolu s principy a pohyby, které jsou pro aikidó specifické, mohou představovat jisté překážky v popularizaci tohoto umění. Občas se studentů aikidó ptají: „Co je aikidó?“ I pokročilí studenti mají problémy poskytnout jednoduchou odpověď. Kromě toho lidé, kteří vidí pohyby aikidó a jeho techniky poprvé, jsou zmatení nebo skeptičtí, pochybují a mají mnoho otázek. Takoví lidé spadají do dvou skupin. První skupina se skládá z lidí, kteří se dívají na aikidó s jistými znalostmi bojových umění, které získali četbou nebo tím, co někde slyšeli. Při sledování demonstrace aikidó je jejich hlavní reakcí zklamání, protože očekávali, že uvidí ukázku brutální síly, boje, násilí a dokonce i smrtelné techniky. Aikidó se na první pohled jeví svými krásnými plynulými pohyby jako nenásilné, až pasivní. Často lze slyšet komentáře jako: „Všechno vypadá nacvičené a naplánované.“ „V kritické situaci by to bylo k ničemu.“ atd. Tyto výtky jsou pochopitelné a přicházejí zejména od mladých lidí, kteří vyhledávají vzrušení ve vítězství a dobývání a nebo od Duch aikidó 8 takových, kteří si schematizují bojová umění na řvaní, syčení, kopání, zranění a ničení lidí. Ve druhé skupině jsou ti, kteří se již seznámili s modernizovaným bojovým uměním, zejména s jeho soutěživou formou, a hledí na aikidó z pohledu člověka dvacátého století. Jejich kritika je rozmanitá: „Proč aikidó nepořádá turnaje jako džudó, katare a kendó?“ „Proč se omezuje pouze na veřejné ukázky, které se stanou nudné jakmile je člověk jednou zhlédne?“ „Jestliže nejsou závody, pak je nemožné říci kdo je silný a kdo slabý, kdo je začátečník a kdo pokročilý.“ „Bez turnajů nikdo poctivě necvičí.“ Tedy, tyto výtky jsou pochopitelné, když lidé všeobecně chtějí vědět, kdo dělá tu nejlepší techniku a kdo je nejsilnější. Jinou naivní, ale častou otázkou je: „Může člověk vyhrát, pokud zná aikidó?“ Všechny ty otázky a kritiky jsou zjednodušující a povrchní, odhalují neznalost základních principů aikidó a nechápavost hlavní charakteristiky bojových umění: trénink ducha. Jestliže se chce osoba, která nemá sebedisciplínu, chlubit svou tělesnou silou a snaží se naučit aikidó pouze pro jeho bojové techniky, bude požádána, aby odešla. Bez skutečného cvičení aikidó s jistou dávkou trpělivosti a jeho přímého poznání, nebudou nikdy takové otázky zodpovězeny k plnému uspokojení. Skutečný trénink je v aikidó jedinou cestou k pochopení jeho významu a k získání nějakého prospěchu, hmotného i nehmotného. Většina aikidóků prošla přes tento proces: začátek s pochybami a otázkami, uvedení do cvičení, pak pos- tupné seznámení s metodou a formou aikidó. Později zakusí jeho neodolatelný půvab a nakonec jistou míru realizace jeho bezedné hlubiny. Osoba, která prošla tímto cyklem se naučí pár věcí o aikidó, které ho dělají jedinečným bojovým uměním. Nejdříve bude překvapen. Na rozdíl od „čistého“ vystoupení na veřejných ukázkách, může být opravdu „tvrdým“, vitálním a dynamickým uměním, se silnými pákami zápěstí a přímými údery (atemi). Oproti představě obsahuje několik zniču- jících technik, zejména ty, které zamýšlejí odzbrojit a zkrotit nepřítele. Pak bude již na úrovni začátečníka šokován objevením, jak je obtížné a komp- likované provést základní techniky a pohyby, jako jsou pády (ukemi), správná vzdálenost (ma-ai), vstoupení (irimi) a jiné pohyby těla (tai-sabaki). Faktem je, že se celé tělo, nejenom ruce a nohy, musí plynule pohybovat koordinovaným způ- sobem, spolu s rychlostí, energií a silou. Ke správnému plynulému a rychlému provedení je potřeba mimořádný stupeň duševní koncentrace a bystrosti a činnost rovnováhy a reflexe. Zároveň si uvědomí důležitost kontroly dechu zahrnující i normální dýchání, která je tím, co zapojuje energii ki. Zvládnutí síly dechu je základem pro každý pohyb a provedení a zajišťuje souvislost toku pohybů. Navíc, tohle je neoddělitelně spojeno s filozofií budó rozpracovanou Uešibou, jak později uvidíme. Nakonec, jak student dospívá, bude ohromen nekonečným počtem technik s jejich variacemi a aplikacemi, všechny charakteristické svou logikou a hospodárností. Pouze po zažití celistvosti pohybů aikidó, si uvědomí hlavní úkol ki, individuálního i vesmírného. Pak si začne uvědomovat hloubku a náročnost aikidó, jako bojového umění. Zkrátka pouze po skutečném tréninku si člověk v aikidó uvědomí rozhodující rozměr budó: neustálý trénink mysli a těla, jako základního principu lidské bytosti jdoucí duchovní cestou. Pouze potom člověk pochopí odmítání soutěží a turnajů a důvod pro veřejné ukázky, které jsou ukázkou vytrvalého tréninku a ne prove- dením ega. Duch aikidó 9 V souladu s ki V nedávných letech nesmírně vzrostl zájem o starověký princip ki, ale většina popisů opomíjí jeho filosofické kořeny. Stručně, podstata ki je jak osobní, tak neosobní, hmatatelná i všeobecná, je to základní, tvůrčí energie nebo síla v životě, přesahující čas nebo prostor. Později budeme zkoumat význam ki podrobněji. Nyní se budeme ptát, jaký je význam tohoto velkého zdroje zájmu. Myslím si, že to odráží velkou touhu současného života po nějakém živém principu, nějaké posilující síle, která by ho mohla uspokojit a dát mu smysl. Za pokroky ve vědních znalostech a technologii, tak jako za doprovodnou eko- nomickou prosperitou, existuje prázdnota lidského ducha. Vypadá to jako osud moderního člověka. Uprostřed materiálního nadbytku, umělého komfortu a byrokratizace života, nalézáme vzrůstající nespokojenost a frustraci, zdůrazňující pocit neklidu, která se šíří po světě. Více než kdy dříve v historii potřebujeme znovu získat to, co znamená být skutečně člověkem a co je to opravdu se starat. Jedním z důsledků tohoto hledání je setkání Západu s asijskými filosofiemi a kulturami, a to je jednou z příčin objevení ki, které je nedílným prvkem východoasijského duchovna. Tento jev je součástí důvodu západního zájmu o aikidó, které doslova znamená Cestu (dó) v souladu (ai) s ki. Touha po větších znalostech ki je jasně zřejmá, kdykoli navštívím střediska aikidó kdekoli na světě. V září 1978 jsem například cestoval do Brazílie, Argentiny a Uruguaje. Velice jasně si pamatuji na slova váženého pana Luise Panteleona, pro- fesora práv a soudce okresního soudu Sao Paula, který tehdy řekl: „Jako osoba, která sedí na lavici a soudí lidi, jsem byl zneklidněn sebezájmem a materialistickými tendencemi, které jsem v sobě nacházel. Zapsal jsem se do brazilské Aikikai, kde jsem se dozvěděl, že aikidó je bojové umění, které před- stavuje podstatu japonské kultury. Díky cvičení aikidó jsem nejenom rozrušil svou frustraci, ale také jsem objevil ki, srdce lidského ducha, skryté pod mým povrchním já. Cítil jsem opravdovou radost a vděčnost a věřím, že jsem vyrostl jako lidská bytost.“ Během uvítací recepce na třetím kongresu IAF v Paříži koncem září a začátkem října 1980, řekl prezident Guy Bonnenfond podobně důležitý cíl: „Věříme, že je zcela přirozené, aby aikidó, představující vysoce vyvinutou formu bojového umění, které obsahuje ušlechtilý odkaz japonské kultury a jeho duchovna, mělo být dobře přijato v Evropě, která je známá svou vysokou civilizovaností a tradicí rytířství. Jako cesta sjednocení mysli a těla je aikidó příhodný dar naší mládeži, která pomalu ztrácí smysl toho, co znamená být člověkem. Z celého srdce tleskám tomuto výjimečnému setkání aikidó a moderního Západu.“ Těm z nás, kteří se rozhodli věnovat se rozvíjení aikidó, tiše, bez fanfár nebo pozornosti, přináší velkou radost slyšet o jeho přijetí na mezinárodní scéně. Ale nemůžeme se spokojit s pouhou radostí, když si uvědomíme tu velkou odpovědnost, která leží na našich ramenou, když se pokoušíme splnit očekávání lidí na celém světě. Je to odpovědnost, kterou nelze brát na lehkou váhu. Jedním z našim největších starostí je, že aikidó, díky svým mimořádným schop- nostem, zakořeněným v japonském duchovnu, má sklon vzbuzovat neporozumění. Tento trend roste se zaváděním aikidó mezi lidi odlišných kultur a životních stylů, a to nejenom mezi začátečníky, kteří mají nereálná očekávání, ale také mezi pokročilými studenty, kteří mohou nepochopit jeho nepatrné zásady a zkreslit je. Jak učitelé aikidó, tak i studenti se musí věnovat skutečnému zvládnutí umění, přijít na kloub jeho hloubkám, rozptýlit zkreslení a předvádět jeho pravou formu.