William Shakespeare, Antonius a Kleopatra (př. J. J. Čejka, 1858) 1 William Shakespeare nevěstčina; pohleďte jen a vizte. ANTONIUS A KLEOPATRA Kleopatra. Je-li to v pravdě láska, mluv, jak velká 1). Přeložil J[osef] Č[ejka]. Antonius. Žebráctvím láska jest, dá-li se sčísti. Kleopatra. Vykážu meze tvému milování. Osoby. Antonius. Pak zem i nebe nové musíš nalezt. Markus Antonius, > Vejde služebník. Oktavius Caesar, > Služebník. Můj pane, z Říma noviny. Markus AEmilius Lepidus, > triumvirové. Antonius. Ó běda: – Sextus Pompejus. Nu zkrátka. Domitius Enobarbus, > Kleopatra. Ne, Antonie, poslechni je: Ventidius, > snad Fulvia se hněvá; neb, kdož ví, Eros, > zdať neposílá řídkobradý Caesar Skarus, > mocného rozkazu, „To čiň, neb ono; Dercetas, > tu říši osaď, onu vysvoboď; Demetrius, > to vykonej, sic budeš odsouzen.“ Philo, > přátelé M. Antonia. Antonius. Jak, lásko má! Maecenas, > Kleopatra. Snad, – ne; a podobnéť, – Agrippa, > dél nesmíš zůstat: odvolání přišlo Dolabella, > od Caesara; dej slyšení, Antonie. – Prokulejus, > Kde půhon Fulviin? řku, Caesarův? Thyreus, > neb obou? – Zavolej sem posly. – Jako Gallus, > přátelé Ok. Caesara. že královnou jsem v Egyptě, Antonie, Menas, > ty červenáš: a krev tvá holduje Menekrates, > buď Caesaru, neb líce studem splácí, Varrius, > přátelé S. Pompeja. křiklavá Fulvia když žehrá. – Posly! Taurus, vrchní vůdce pod Caesarem. Antonius. Řím v Tibeře se rozplyň, šírý oblouk Kanidius, vrchní vůdce pod Antoniem. stvůrného mocnářství se zboř 2)! Zde svět můj. Silius, důstojník pod Ventidiem. Vše království je hlína: blatná země Euphronius, vyslanec od Antonia k Caesarovi. krmí tak dobře člověka jak zvíře: Alexas, > důstojnost života jest, takto jednat; Mardian, > Objímá ji. Seleukus, > když jen takové dvé na vzájem s to jest, Diomedes, > v službě u Kleopatry. v čem – pod pokutou trestu věz to svět – Hadač. bez rovně stojíme. Sedlák. Kleopatra. Výborná faleš! Proč pojal Fulvii, a nemiloval? – Kleopatra, královna egyptská. Chci zdát se pošetilou, ale nebyt; Oktavia, sestra Caesarova, a choť Antoniova. Antonius zůstane vždy tím, čím jest. 3) Charmiana, > Antonius. Jsa veden Kleopatrou. – Netravme času, Ira, > v službě u Kleopatry. již z lásky k Lásce, k sladkým hodinám, tak trpkým smlouváním: náš život neměl Důstojníci, vojáci, poslové a jiné komonstvo. by prodlít ani minutu bez nových vzdy rozkoší. Jak večír kratochvilit? Scena na rozličných místech římské říše. Kleopatra. Slyš posly. Antonius. Fuj, královno svárlivá! kterou vše zdobí, horlit, smát se, plakat; Jednání první. při nížto každá vášeň zápas vede Výjev první. krasou se stát a podivem. Nech poslů; Alexandrie. Pokoj v palácu Kleopatry. tvůj jsem, a cele samojedině, Vejde Demetrius a Philo. na noc se projdem v ulicích, a zvíme Philo. Ne, zamilovanost našeho vůdce o náklonnostech lidu. Pojď, má kněžno; vybíhá z míry: spanilé ty oči, ty’s žádala tak noci minulé. – co zástupům a řadám vojska plály, Slova k nám nemluv 4). jak obrněný Mars, kloní a točí Antonius a Kleopatra odejdou s komonstvem. teď zraku služebnost a pokoru Demetrius. Tak lehce vážen Caesar od Antonia? po čele osmahlém: rekovné srdce, Philo. Svým časem, když není Antoniem, jež v davu velkých bojů zápony umalí ducha velikost, kteráž na hrudi trhalo, zapírá statnost, by stále při Antoniu trvat měla. a měchem stalo se i vějičkou, Demetrius. Mám strach, že potvrdí sprostého lháře, cikánky vilnost chladit. Hle, tu jdou. jenž v Římě o něm mluví; na zejtří Troubení. Vejde Antonius a Kleopatra, s komonstvem; však lepšího se nadám. Spěte blaze. kleštěnci ji fochrují. Odejdou. Jen dejte dobrý pozor, uzříte, jak světa třetísloup se změnil v blázna William Shakespeare, Antonius a Kleopatra (př. J. J. Čejka, 1858) 2 Výjev druhý. která chodit nemůže, laskavá Isido, za to tebe prosím: ta Tam též. Jiný pokoj. nechať umře, a dej mu horší; po té horší ať následuje ještě Vejde Charmiana, Ira, Alexas a hadač. horší, až pak nejhorší ze všech se smíchem ke hrobu jej Charmiana. Pane Alexe, líbezný Alexe, nejjakýkolivější provodí, padesátenásobného paroháče. Dobrotivá Isido, Alexe, skoro nejsvrchovanější Alexe, kde je hadač, jehož vyslyš tuto prosbu moji, a třebas mnohem důležitější mně jste královně tak vychvaloval? Ó! abych znala toho odepři; za to žádám, dobrotivá Isido! manžela, který, jak říkáte, z vidlic věnců si nadělá! Ira. Amen. Drahá bohyně, vyslyš modlitbu lidu svého; neboť Alexas. Hadači! jakož srdce puká, vidíme-li hezkého muže zasnoubeného s Hadač. Co chcete? nevázanou ženou, tak bývá smrtelný zármutek dívati se na Charmiana. To on? – Jste vy to, jemuž vše je známo? škaredého chlapa bez rohů: Pročež, drahá Isido, zachovej Hadač. Číst trochu umím v neskončené knize se, jak sluší, a oblaž jej přiměřeně. tajemné přírody. Charmiana. Amen. Alexas. Podejte ruku. Alexas. Hleďte! kdyby v jejich rukou leželo, nasadit mně rohy, Vejde Enobarbus. ty by ze sebe kurev nadělaly, jen aby svou vůli měly. Enobarbus. Přineste rychle banket; vína hojnost, Enobarbus. Pst! blíží se Antonius. bych připil na zdraví Kleopatře. Charmiana. Ne on, kněžna. Charmiana. Muži laskavý, naděl mi dobrého štěstí. Vejde Kleopatra. Hadač. Já štěstí nedělám, jen předvídám. Kleopatra. Viděli jste mého pána? Charmiana. Tedy tě prosím, abys mi nějaké předviděl. Enobarbus. Neviděli, kněžno. Hadač. Budete ještě bělejší, než jste. Kleopatra. Nebyl zde? Charmiana. On myslí v těle. Charmiana. Ne, milostivá paní. Hadač. Ne, líčit se budeš, až sestaráš. Kleopatra. Byl k veselosti nakloněn; tu vnáhle Charmiana. Jen žádné vrásky! Řím na mysl mu připad’. – Enobarbe, – Alexas. Nezlobte jeho předvědoucnosti; pozor. Enobarbus. Kněžno. Charmiana. Pst! Kleopatra. Hleď, a přiveď ho sem. Kde jest Alexas? Hadač. Víc milující, nežli milována. Alexas. Zde k službám vašim. – Pán tu přichází. Charmiana. Toť bych si raděj játra pitím hřála. Vejde Antonius s poslem a komonstvem. Alexas. Aj, poslouchejte pak. Kleopatra. Nechcem ho vidět: následujte nás. Charmiana. Nuž tedy, nějaké výborné štěstí. Učiň abych se Kleopatra, Enobarbus, Alexas, Ira, Charmiana, provdala jedním předpolednem za tři krále, a po nich po hadač a komonstvo odejdou. všech vdovila: hleď abych měla v padesátém roce ještě dítě, Posel. Choť tvoje, Fulvia, byla první v poli. jemuž by Herodes z Judy poctu vzdával; prorokuj mně, že Antonius. Naproti bratru mému Luciovi? se zasnoubím s Oktaviem Caesarem, a rovna budu své Posel. Tak jest: vládkyni. však boj se brzy dokonal, stav času Hadač. Přečkáte paní, u níž sloužíte. je spřátelil, a proti Caesaru Charmiana. Ó výborně! Dlouhý život jest mi nad fíky milejší. moc jejich spojil; jehož lepší štěstí Hadač. Vy jste již patrně lepšího štěstí ve válce při prvním setkání je zakusila, než jaké na vás čeká. z Italie vyhnalo. Charmiana. Tehdy ostanou nepochybně děti moje bez jména Antonius. Co horšího? 5). Prosím tě, mnoho-li budu míti ještě hochů a holek. Posel. Zlou novinou se mluvčí nakazí. Hadač. By bylo v každé chuti vaší lůno, Antonius. Týká-li blázna se, neb bázlivce. – a plodna každá chuť, tož milion. Jen dál: s tím, co se stalo, hotov jsem. – Charmiana. Jdi, blázne, odpouštím tobě, proto že’s čaroděj. Věz, kdo mi pravdu dí, by v jeho slovech Alexas. Vy myslíte, že krom vašich povlak neví nikdo o vašich smrt byla, slyším ho jak pochlebníka. chutech. Posel. Labienus (drsnáť novina) se zmocnil Charmiana. Pojď raděj, a hádej Iře. s parthskými voji Asie; od Euphratu Alexas. My všichni chceme naše losy znáti. a Syrie vítězným praporem Enobarbus. Můj los, a mnohých z nás, bude dnes večír – opile zatřás’ až k Lydii a k Jonii: zatím – do postele. Antonius. Antonius, chtěl jsi říci, – Ira. Zde tato dlaň zvěstuje, ne-li co jiného, alespoň čistotu. Posel. Ó, pane můj! Charmiana. Jako potopa Nilu hladový rok. Antonius. Mluv rázně, netaj hlasu veřejného, Ira. Jdižiž, rozpustilá souložko, ty neumíš hádat. zvi Kleopatru jak Řím ji nazývá; Charmiana. Není-li tučná dlaň znamení plodnosti, tehdy se vyvaď se se mnou slovy Fulviinými, neumím ani za uchem škrabat. – Hádej jí, prosím, jenom haň vady mé tak svobodně, jak zlost jen všední štěsí. a pravda činit smí. Z nás plevel roste, Hadač. Vaše štěstí je si rovné. když spějí vichrové; a mluvíš-li nám Ira. Jen jak? jen jak? pověz to zevrubněji. o zkáze naší, toť jak bys nás oral. Hadač. Již pravil jsem. Buď zatím zdráv. Ira. Což nejsem lepší ani o palec štěstí než ona? Posel. Jak Milost vaše velí. Charmiana. Slyš, kdybys byla jen o palec štěstí lepší než já, Odejde. odkud bys jej vzala? Antonius. Co za noviny z Sikyona? Mluvte. Ira. Ne z nosu mého muže 6). První služebník. Poselství z Sikyona. – Je tu kdo? Charmiana. Nebesa, napravte zlou mysl naši! – A teď Druhý služebník. On čeká rozkazu. Alexovo štěstí, jeho štěstí. – Ó! popřej, aby dostal ženu, Antonius. Ať předstoupí. – William Shakespeare, Antonius a Kleopatra (př. J. J. Čejka, 1858) 3 Ty tuhé okovy egyptské zlomím, co zamýšlíme. Spěchu příčinu Vejde druhý posel. vyjevím královně, a lásku její sic v milování pohynu. – Kdo jsi? přikloním k loučení. Nás mocně zove, Druhý posel. Choť tvoje, Fulvia, je umrlá. krom pilných potřeb, nejenom smrt Fulvie, Antonius. Kde zemřela? též listy mnohých radných přátel v Římě Druhý posel. Ve Sikyoně, pane: nás domů volají. Sextus Pompejus běh nemoci, a co bys pilného opřel se Caesaru, a vládu moře měl ještě zvědět, stojí zde. opanoval: lid vrtký (jehož přízeň Podává mu list. se teprv spojí se zasloužilým, Antonius. Odejdi. když mine zásluha) počíná házet Posel odejde. vše hodnosti Pompeja velkého Duch velký skonal. Bylať to má touha: na jeho syna, kterýž slavný jménem co s pohrdou od sebe odhazujem, a mocí, slavnější však ještě krví zpět znova voláme; přítomná líbost, i životem, dorůstá do reka; na překot zlacinělá, opakem a jehož sláva, bude-li se zmáhat, se stává: teď je dobrá, že je mrtva; uvrhne světa boky v nebezpečí. táž ruka, co ji prvé odstrčila, Již mnoho líhne, co jak žíně teprv zas ráda by ji nazpět přivábila. jen živo jest, a bez hadího jedu 7). Musím se od té čarokněžny trhnout; Všem nižším vůdcům řekni, vůle naše desetkrát tisíc žalů, horších ještě že nakvap vyzývá je k odtahu. než znám, má lenost líhne. – Enobarbe! Enobarbus. Tak učiním. Vejde Enobarbus. Odejdou. Enobarbus. Co ráčíte, pane? Antonius. Já musím naspěch odsud. Enobarbus. Tím zabijeme všecky naše ženy. Vždyť vidíme, Výjev třetí. jak vražedlivě každá nelaskavost na ně působí: budou-li Vejde Kleopatra, Charmiana, Ira a Alexas. muset náš odchod snášet, je heslem smrt. Kleopatra. Kde jest? Antonius. Pryč musím. Charmiana. Dosavad jsem ho nespatřila. Enobarbus. V čas pilné potřeby ať ženy umrou: Bylo by jen Kleopatra. Jdi, hleď kde je, kdo u něho, co dělá: škoda, pro nic a za nic jimi povrhnout; máme-li ale volit já tě však neposlala. – Najdeš-li mezi nimi a důležitou věcí, musíme je za nic vážit. jej v myšlénkách, řekni že tančím, jestli Kleopatra, dotkne-li se jí ta pověst jen zdaleka, umře na je vesel, pověz že jsem náhle padla místě: dvacetkrát viděl jsem, jak skonávala pro mnohem do nemoci: Spěš, ať se navrátíš. chatrnější příčinu. I mámť za to, že je v smrti jakási Alexas odejde. mocnost, kterouž bývá jako milováním dojata, s takovou Charmiana. Mním, kněžno, vroucně-li jej milujete, rychlostí pokaždé hned umírá. že nekráčíte cestou k rovné lásce Antonius. Chytrá jest nad lidské pomyšlení. jej přinutit. Enobarbus. Ach! nikoli, pane; její vášně složeny jsou jen z Kleopatra. Co činit, čeho nedbám? nejoutlejších částek pouhé lásky. Tyto větry a vlny nedají se Charmiana. Povolte ve všem, nechte vzdorů zatím. zváti vzdycháním a slzami; to jsou vichřice a bouře Kleopatra. Ty radíš jako blázen, tak jej ztratím. hroznější než o kterých kalendář píše: u ní to nemůže býti Charmiana. Nechtějte zkoušet ho až přílišně, chytrost; sic by uměla udělat lijavici tak jako Jupiter. nenávist z bázně pojde přesnadně. Antonius. Ó! bych jí byl nikdy nespatřil! Tu přichází. Enobarbus. Aj, tož byste nevida byl minul divuplné Vejde Antonius. mistrovské dílo, a zbaven toho blažení svou cestu o dobrou Kleopatra. Jsem nemocna a smutna. pověst připravil. Antonius. Žel mi je říci, ký mám úmysl. Antonius. Fulvia je mrtva. Kleopatra. Pomoz mi odsud, Charmiano, sic klesnu: Enobarbus. Pane? to trvat nemůže, stav tělesný Antonius. Fulvia je mrtva. nesnese toho. Enobarbus. Fulvia? Antonius. Drahá královno, – Antonius. Mrtva. Kleopatra. Odstupte, prosím, ode mne. Enobarbus. Nu tedy učiňte bohům oběť na poděkování. Když Antonius. Co jest vám? se jejich Božstvím zalíbí vzíti ženu od muže, ukazuje mu to Kleopatra. Na očích vidím dobrou novinu. krejčího na světě, a přináší útěchu, že jsou zde ruce, je-li Co praví vdaná paní? – Jděte si: starý oděv ošumělý aby nový zhotovily. Kdyby nebylo Že vám kdy dala dovolení přijít! jiných žen krom Fulvie, nesl byste ovšem ránu, a příhoda Ať nepraví, že já snad vás tu držím, byla by k požalování: tento zármutek ale je potěšením nad vámi moci nemám; vy jste její. korunován; starý podolek váš vynese na novou sukni; a Antonius. Bohům je známo, – slzy, které by tuto lítost kropit měly, žijou věru v cibuli. Kleopatra. Není královny Antonius. Ty věci, které v říši začala, tak hrubě zklamané; však s prvu hned nemohou snést mé nepřítomnosti. jsem viděla to zrádné osení. Enobarbus. A věc, kterou jste vy tu načal, nemůže bez vás Antonius. Kleopatro, – ostat; zvláště s Kleopatrou, ježto celá na vašem pobytu visí. Kleopatra. Jak bych jen myslit mohla, Antonius. Nech lehké řeči. Oznam důstojníkům, že’s můj, a věren, ač by trůnem bohů William Shakespeare, Antonius a Kleopatra (př. J. J. Čejka, 1858) 4 tvá přísaha zatřásla, když jsi Fulvii Antonius. Ha, na můj meč, – falešně zradil? Šílenství to bujné, Kleopatra. A štít. – Vždy líp a líp; být v poutech slibů oustně utvořených, není to ještě nejlíp. Charmiano, jež v samé přísaze hned pukají! hleď, jak si pěkně vede ve své zlosti Antonius. Nejsladší královno, – ten Říman herkulský. Kleopatra. Ne, nehledej Antonius. Již jdu, má dámo. pod jakou branou bys měl odejít, Kleopatra. Jen jedno slovo, dvorný pane můj. jen s bohem! dej, a jdi: když jsi chtěl zůstat, My musíme se loučit, – o to není: jakých tu bylo slov: Nic o loučení: – my jsme se milovali, – o to není; na rtech i v očích našich byla věčnost 8); vždyť dobře víte: Něco jsem však chtěla, – na čele blaženost; nejmenší částka ach! moje paměť je pravý Antonius, v nebesích byla zrozena: To trvá na vše jsem zapomněla. až po tu dobu, jestli, reku světa Antonius. Kdyby u vás, největší, nejsi lhářem největším. má královno, nebyla pošetilost Antonius. Jak, kněžno! v poddanství, tož vás samu držel bych Kleopatra. Kéž mám oudy tvé, bys viděl, pak za pošetilost. že tluče srdce také v Egyptě. Kleopatra. Perná to práce, Antonius. Slyš, královno. Čas v pilné potřebě tu pošetilost nosit u srdce na chvíli žádá služeb našich, srdce tak blízko jako Kleopatra. Však odpusť; však zůstane ti celé k požitku. neb moje chování mne usmrtí, Italie jiskří meči občanskými: jestli se oku tvému nelíbí: Sextus Pompejus táhne bojovně Tvá čest tě odsud volá; buď si hluchý ku přístavu římskému: rovnost dvou při neželené šílenosti mé; domácích mocí plodí nebezpečné a všichni bozi ať tě vedou! Meč tvůj strannictví. Nenáviděný, zesilněv, osedni vítězství v laurovém věnci, je v lásce zas: Pompejus odsouzený, a zdaru lehkost před nohama tvýma otcovskou slávou bohat, vkrádá se se rozprostírej! do srdcí těch, jimž nechtělo se dařit Antonius. Pojďme spolu. Pojď; při dnešním stavu; počet jejich straší: náš rozchod tím i prodlívá i kvapí, nečinnost, prázní churava, hledá že ty, zde dvorem, půjdeš přec se mnou, si polehčení v změně zoufalé. a já, pryč plova, zůstanu s tebou. Co mne se zvláště tkne, a co by nejvíc Pojď! můj odchod zastat mělo, je smrt Fulvie. Odejdou. Kleopatra. Mne věk pošetilosti nezbavil, zbavil však dětinství. – Můž’ Fulvia umřít? Výjev čtvrtý. Antonius. Ba mrtva jest, má královno. Řím. Pokoj v domě Caesarovu. Tu viz, a čti v milostném pochvilí, Vejde Oktavius Caesar, Lepidus a komonstvo. co svárů vzbudila; nejlepší posléz, Caesar. Teď vidíte, i víte, Lepide, kdy, a kde zemřela. že nemá Caesar vady vrozené Kleopatra. Falešná lásko! nenávidět velkého spoluvládce. Kde jsou posvátná osudí, abys Tu přišly z Alexandrie noviny: je vodou zármutku naplňoval? On loví, pije, maří světla noční Při smrti Fulviině teď vidím, při hodování; nejsa mužem víc čeho se při své vlastní nadít smím. než Kleopatra, ni Ptolomaeovna ženou Antonius. Nech vády, a buď raděj hotova víc nežli on: poselství ledva slyšel, mé úmysly vyslechnout; jsou i nejsou, a nepomyslil, že má společníky: dle rady jakou dáš: Přisáhám k ohni, Uzříte muže, jehož obsahem jenž oživuje bahno v Nilu, že tě je všecka hříšnost, která lidi svádí. opouštím co tvůj rek a sluha; mír Lepidus. Nedá se myslit, že v něm tolik zlého, i válku stroje, jak se tobě líbí. by všecka dobrost jeho zčerněla: Kleopatra. Pojď, Charmiano, přetni šněrovadlo; – ty vady jeho jsou jak skvrny nebes, ne, nech toho. – Hned je mi zle, hned dobře: jen ohnivější v nočních temnotách; tak miluje Antonius. dědičné raděj, nežli nabyté; Antonius. Ticho, drahá; nezměnitelné, ne však samovolné. dej dobré svědectví o jeho lásce, Caesar. Jste příliš snášenlivý. Dejme tomu, jež slavně ostojí při každé zkoušce. že není křivdou v loži Ptolomaeově Kleopatra. Mámť naučení z Fulvie. Prosím tě, se povalovat; za vyražení obrať se stranou, oplakávej ji; odplácet královstvím; u stola řadou a pak se rozluč se mnou, řka, ty slze si s otrokem připíjet; vrávorat přináším Egyptu 9): Zahraj nám scénu po městě o polednách; prát se s chlapy, vyhledaného pokrytství; a učiň jež potem páchnou: řekněte, že jemu ať vypadá jak pouhá poctivost. to sluší, (ač to divná spůsobilost, Antonius. Vy krev mou rozpálíte: ustaňte. jíž nejsou k hanbě věci takové) Kleopatra. Umíš to lépe, však i to se hodí. Antonius však svých poskvrn neomluví, William Shakespeare, Antonius a Kleopatra (př. J. J. Čejka, 1858) 5 když jeho lehkost nás tak hrozně tíží. časům se opřít. Nechť by si prázeň plnil chlipností, Caesar. Než se opět sejdem vychřadlost kostí s nechutenstvím by jej je totéž moje starost. Buďte zdráv. za to navštívily; že ale mrhá Lepidus. Zdráv buďte, pane. Zvíte-li, co zatím čas takový, který jej bubnováním se venku hnulo, prosím, učiňte od kratochvíle volá, tak hlasitě mne toho účastna. jak vlastní úřad jeho i stav náš, – Caesar. Nepochybujte; to musím kárat, jak se chlapci děje, měl jsem to povzdy za svou povinnost. když s vědomostí dospělou dá v oběť Odejdou. svou zkušenost přítomné rozkoši, a rozumu se vzpírá. Výjev pátý. Vejde Posel. Alexandrie. Pokoj v palácu. Lepidus. Nové zprávy. Vejde Kleopatra, Charmiana, Ira a Mardian. Posel. Tvůj rozkaz splněn; každou hodinu, Kleopatra. Charmiano, – oslavný Caesare, ti zpráva přijde, Charmiana. Královno. jak venku věc se daří. Mořem vládne Kleopatra. Ach! – Dej mi pít mandragory 11). Pompejus, milován, jak zdá se, od těch Charmiana. Proč, kněžno? kteří se Caesara jen báli: k portům Kleopatra. Bych mohla přespat času mezeru, se hrnou rozmrzelí, a lid hlásá, co tu Antonia nebude. že mu se velká křivda činila. Charmiana. Vy na něj Caesar. Vše to jsem vědět mohl. Od pradávna přes míru myslíte. běh dějů učí nás, že kdo čím jest, Kleopatra. Ó, totě zrada! je v přízni, až se tím stal; kleslý, – teprv Charmiana. Ne, žádná zrada, věřte, královno. jsa milován, když lásky nehoden, – Kleopatra. Evnuchu, Mardiane – dochází moci, že dřív scházel 10). Chatra, Mardian. Co se líbí? jak bludné sítí na vodě, sem tam se Kleopatra. Ne zpěv tvůj nyní: mně se nic nelíbí, potácí, změnám proudů služebná, co evnuch má. Dobřeť se hodí, že jsi a hnije zmítáním. bez semene, tvé bujné myšlénky Posel. Slyš, Caesare, nemohou z Egypta pryč utíkat. Menekrates a Menas, pověstní Máš také náklonnost? dva piratové, podmanili moře, Mardian. Mám, královno. a lodmi všelikými brázdí je Kleopatra. Aj, v skutku? a jizví, prudké vpády do Italie Mardian. Ve skutku ne; mně nelze vykonat, činíce; lid pobřežný pomyšlením co nebylo by v skutku počestné; již bledne; bujná mláď se vzdorně zdvihá; má náklonnost je ale divoká, kde jaký člun se zjeví, ledva zočen i myslím si, co Venus s Martem svedla. plenem se zajme; jméno Pompejovo Kleopatra. Ó, Charmiano! Kde je teď, co soudíš? víc poráží, než válka s celým vzdorem. Stojí, či sedí? neb se prochází? Caesar. Antonie, opusť vilné hodokvasy. snad jede na koni? Ó, blahý komoň, Když jsi u Modeny byl poražen, že může nésti břímě Antoniovo! kde rukou tvojí padl konsul Hirtius Choď pyšně, koni; víš-li koho neseš? i Pansa, kráčel hlad po stopách tvých; Aj, druhého Atlanta země, paži ty s větší trvalostí zápasil’s, a přílbu lidstva. – Teď praví, neb šeptá, ač měkce vychován, než divoch s to jest: „Kde jest mé hádě od starého Nilu?“ Ty jsi se koňskou štinou, žlutnou louží Tak nazývá mne. Nakrmím se nyní napájel, kterou hovado by zvrhlo: nejlahodnějším jedem: – Mysli na mne, tvé hrdlo vzalo za vděk planou trnkou jak Phoebus láskou do černa mě zbodal, z divokých křovin; ano, jako jelen, i čas hluboce svraskal? Když jsi vyšel když sněhy pastvu pokryly, hlodal jsi tu na břeh, širočelý Caesare, stromovou kůru: po Alpách, dí pověsť, byla jsem králi lahůdkou; a slavný jsi jídal maso tak hrozné, že mnohý Pompejus stál, a vrůstal očima již pouhým pohledem naň umíral; do mého čela: tam se zrakem vkotvil, to vše (tvá sláva trpí, že tak mluvím) a hledě na svůj život umíral. jsi snášel jako vojín, že jsi téměř Vejde Alexas. se ani v tváři nespad’. Alexas. Zdar tobě, panovnice Egypta! Lepidus. Škoda jeho. Kleopatra. Jak’s nepodoben Marku Antoniovi; Caesar. Ať hanba rychle a však že od něho přicházíš, mocný jej k Římu žene. Čas jest, bychom oba ten čarolék tě ozlatil. – se v poli okázali; pročež radu Co dělá statečný můj Mark-Antonius? hned svolejme: jen v naší lenivosti Alexas. Naposled, drahá královno, políbil – je zdar Pompejův. naposled po opětném líbání, – Lepidus. Zejtra, Caesare, tu perlu východní: – Řeč jeho vězí mně bude možná dát vám jistou zprávu, v mém srdci. jak stačím na moři i na zemi Kleopatra. Sluch můj vyrve ji tam odtud. William Shakespeare, Antonius a Kleopatra (př. J. J. Čejka, 1858) 6 Alexas. Rozmilý druhu, pravil ke mně, vyřiď, do války nedá: Caesar sbírá jmění, „Že stálý Říman slavnému Egyptu kde srdce ztrácí: pochlebníkem obou posílá tento poklad z lastury; je Lepidus, a oba zase jeho; u jejích nohou, bych dar skrovný zdražil, však žádného nemiluje, a žádný nádherný trůn jí říšemi posázím: o něho nedbá. Ves východ,“ řekni, „vládařkou ji nazve.“ Menas. Lepidus a Caesar A hlavou kývna klidně okročil jsou v poli, a přivedli silné vojsko. divokou klisnu, jejíž hlučný řehot Pompejus. Odkud to víte? to je lež. hovadně oněmil, co chtěl jsem říci. Menas. Od Silvia. Kleopatra. Což! hleděl truchlivě, či vesele? Pompejus. Je ve snách: vždyť pak vím, že oba v Římě Alexas. Jak roční doba v prostřed mezi parnem Antonia čekají. Vše kouzlo lásky a zimou: nejsa truchliv ani vesel. slaď, chlipná Kleopatro, tvé zvadlé rety! Kleopatra. Ó, blahodílná míra! – Charmiano, Spoj čáry s krásou, obé s vilností: dej pozor, jaký muž; dej dobrý pozor: bujníka spoutej na bojišti hodů, on nebyl truchliv, chtěje svítit na ty, a chovej jeho mozek v omraku; co v něm se zračí: nebyl vesel, aby epikurejští kuchaři chuť jeho snad zjevil, že se upomínkou baví kořeňte salší, která nepřesytí, v Egyptě u své radosti; u prostřed by v spaní, v kvasech odročil svou slávu, obého: ó nebeské smíšení! – až jako Lethe ztupne. – Co chceš, Varrie! – Buď vesel si, neb truchliv, každá vášeň Vejde Varrius. ti sluší líp, než komu jinému. – Varrius. Jistá je pravda, co vám oznámím: Potkal jsi moje posly? Antonius v Římě každou hodinu Alexas. Ano, kněžno, se čeká; co z Egypta vyšel, bylo dvacet jich po sobě. Nač taká hojnost? dost času k další cestě. Kleopatra. Kdo toho dne se narodí, kde bych Pompejus. Menší zpráva k Antoniu poslat zapomněla, zemře byla by uchu mému příjemnější. – co žebrák. – Charmiano, papír a ingoust. – Mene, já nemyslil, že milkující Buď zdráv, milý Alexe. – Charmiano, ten hejřil na hlavu si helmu vsadí byl Caesar ode mne tak milován? v tak nepatrné válce: bojovností Charmiana. Ó statný Caesar! je s oba dvojnásob. Tím výše ale Kleopatra. Podruhé se zalkni se myslí vypněme, že naše hnutí tím důrazem! Statný Antonius, řekni. vyrvalo z lůna vdovy po Egyptu 12) Charmiana. Udatný Caesar! Antonia, nedosytu v rozkoších. Kleopatra. Isis buď mi svědkem, Menas. Nezdá se mně, že by se Caesar družně zuby ti zkrvavím, budeš-li opět s Antoniem vítat mohl: zemřelá všech mužů muže rovnat k Caesaru. choť jeho ublížila Caesaru, Charmiana. Odpusťte laskavě, já po vás zpívám. a bratr jeho proti němu válčil, Kleopatra. Z mé mladosti nedospělého soudu: – ač mním, že bez pobídky Antoniovy. ty chadnokrevná, mluvíš po mně, jak jsem Pompejus. Nemohu, Mene, vyslovit, jak někdy tehdáž mluvívala! – Pojď raděj se mnou; většímu záští menší ustoupí. papír a ingoust přines: Kdybychom proti nim všem nestáli, na každý den mu pošlu pozdravení, jistě by svářili se mezi sebou; třeba bych celý Egypt odlidnila. neboť jest příčin u nich do syta, Odejdou. by mečů dobyli: zda strach před námi je klejem jejich roztržek, a malou Jednání druhé. nesvornost spájí, dosud nevíme. Výjev první. Dle vůle bohů staň se! Život schrání Messina. Pokoj v domě Pompejovu. jen statná ruka, když se mocně brání. Vejde Pompejus, Menekrates a Menas. Pojď, Mene! Pompejus. Je-li u mocných bohů spravedlnost, Odejdou. budou pomáhat skutkům spravedlivých. Menekrates. Musíte vědět, vážený Pompeje, Výjev druhý. co odloženo, není zavrženo. Řím. Pokoj v domě Lepidovu. Pompejus. Zatím když u trůnu žebráme, schudne Vejde Enobarbus a Lepidus. zač prosíme. Lepidus. Můj Enobarbe, záslužno by bylo, Menekrates. My, nevědouce sami, i hodno vás, kdybyste vůdce přiměl chcem někdy vlastní žal, a moudrá mocnost ku jemně mírným slovům. k našemu prospěchu nás oslyší; Enobarbus. Chci ho prosit, tak ztráta modlitby stane se ziskem. by mluvil, jak je sám: zbudí-li Caesar Pompejus. Já zdaru dojdu: lid mě miluje, hněv jeho, ať se pak Antonius s hůry na moři vládnu; sil mých přibývá, na Caesara podívá, a tak hlučně a věští naděje mi prorokuje, se ozve, jako Mars. Víť Jupiter, že přijdu k úplňku. Antonius sedí kdyby mně brada rostla, jak Antoniu, v Egyptě na hodech, a v poli se dnes bych jí nedal ostříhat 13). William Shakespeare, Antonius a Kleopatra (př. J. J. Čejka, 1858) 7 Lepidus. Čas není nesmíte tím začít. teď k svárům soukromým. Caesar. Toť vaše chlouba, Enobarbus. Čas každý slouží když úsudek můj z vady viníte; své věci, která v něm se zrodila. však vaše výmluvy jsou slátané. Lepidus. Však malé musí většímu ustoupit. Antonius. Ne tak, ne tak; Enobarbus. Ne tam, kde malé předchází. vy jste se musel, vím to s jistotou, Lepidus. Řeč vaše nevyhnutelně domýšlet, že já, je náruživá: prosil bych vás ale, váš soudruh ve věci, jíž on porážel, abyste v pýři nehrabal. Šlechetný nemoh’ se spokojeně dívat na boj, Antonius přichází. jenž mír můj vlastní boural. Moje choť – Vejde Antonius a Ventidius. takého ducha přál bych vaší rád: Enobarbus. A tamto Caesar. třetina světa, sloužíc vám, na stíhle Vejde Caesar, Maecenas a Agrippa. se snadně vodit dá, ne tato žena. Antonius. Zde-li se srovnáme, potáhnem k Parthii: Enobarbus. Kdybychom jen všichni takové ženy měli, slyšíš Ventidie. aby muži mohli s ženami do boje chodit! Caesar. Nevím, Maecene; Antonius. Neskrotná, rozbrojem svým, Caeare, Agrippy ptej se. jenž pošel z prudkosti, (jíž nescházelo Lepidus. Vzácní přátelé, na ostré chytrosti) – s požalováním co nás tu sloučilo, jsou velké věci, to připouštím – náramný nepokoj nedejte matné rozepři nás rozvest. vám činila: však vyznat musíte, Co by se příčilo, laskavě slyšte: že pomoci jsem nemoh’. Vedem-li s křikem všední naše spory, Caesar. Já vám psal hojíce rány vraždu pášeme. do Alexandrie, kde jste hejřil; vy však A protož, vzácní druhové, (tím spíše, jste list můj zastrčil, a posla mého čím snažněji vás prosím) dotýkejte s úštěpným smíchem pustil bez slyšení. se bolných stran jen lahodnými slovy, Antonius. On ke mně vrazil dříve než byl volán: by trpkost věci nezhoršila. tři krále byl jsem před tím hostil, nejsa Antonius. Pravdať. týž, kdo jsem ráno byl 15); však druhý den Kdybychom vojska vedli k bitvě, takto jsem o tom mluvil sám, že mohlo platit bych učinil 14). jako bych za odpuštění byl prosil. Caesar. Vítejte v Římě. V rozepři mějte toho muže za nic, Antonius. Díky. a z hádky naší ať je vymazán. Caesar. Posaďte se. Caesar. Od vás byl zrušen článek přísahy; Antonius. Sedněte, pane. tou vinou jazyk váš mne neztíží. Caesar. Nu, tedy. Lepidus. Dost, Caesare. Antonius. Slyším, že máte za zlé, co tím není; Antonius. Ne, Lepide, ať mluví: a je-li, vás se netýká. svatá je čest, kteréž se dotýká, Caesar. Toť k smíchu, pokládejte, že jsem jí prázen byl. že bych urážku viděl buďto v ničem, Jen dále, Caesare; přísahy článek, – neb v maličkosti; hlavně ale od vás: Caesar. Poslat mi zbraň a pomoc, kdybych žádal, tím více k smíchu však, že bych vás někdy obé jste oslyšel. byl nectně nazval, kde se název ten Antonius. Snad zanedbal; mne netýkal. to když otravné chvíle poutaly Antonius. Mé pobytí v Egyptě, mé vědomí. Pokud mi možná, chci se co vám tu na něm záleželo? kajícným prokázat; má důstojnost Caesar. Nic víc však nesmí upřímností chudnout, aniž než co vám v Egyptě na mém zde v Římě má moc bez oné jednat. Ovšem, Fulvia, přebývání: však když jste začal vládu chtíc Egyptu mne odvest, válku zdvihla; mou pletichat, tu jsem se musel o vás co původ nevědomý žádám tedy v Egyptě starat. za odpuštění, pokud mohu se ctí Antonius. Jak to, pletichat? se v tom ponížit. Caesar. Můj smysl račte pochopit dle toho Lepidus. Ušlechtilé slovo. co mne tu potkalo. Choť vaše, s bratrem, Maecenas. Nechtějte žalování dále hnáti: boj zdvihli proti mně, a v jejich sporu kdybyste na vše zapomněli, času se o vás jednalo, vy jste byl heslem. obtížnost byste vážili, která Antonius. V té věci křivě soudíte; můj bratr vám radí k smíru. mne nikdy nepředstíral: skoumal jsem to; Lepidus. Dobře má Maecenas. a vědomost mám z jistých zpráv těch mužů, Enobarbus. Anebo, jestli jeden druhému lásku svou na krátký co s vámi meče tasili. Nezlehčil čas půjčíte, můžete si ji, až nebude již o Pompejovi žádné on s vaším důstojenstvím také mého; zmínky, zase vrátit: pak budete míti dost času rvát se spolu, neválčil proti vůli mé ve věci když jiné práce nezbude. nám společné? O tom vás listy mé již Antonius. Ty’s holý voják: nech jen dalších řečí. zbezpečily. Chcete-li svádu slátat, Enobarbus. Bez mála bych byl zapomněl, že je pravda němá kde byste moh’ z celého kusu krájet, osoba. William Shakespeare, Antonius a Kleopatra (př. J. J. Čejka, 1858) 8 Antonius. Urážíš společnost; nech tedy řečí. Antonius. Kde stojí? Enobarbus. Nu budiž; jsem vaše opatrná skála. Caesar. U mysu Misenského. Caesar. Mně jen se řeči spůsob protiví, Antonius. Jaké jsou síly jeho na zemi? ne její obsah; neníť možná, bychom Caesar. Velké, vzdy rostoucí; na moři však jest v přátelství dotrvali, když se mysl neobmezeným pánem. v jednání svém tak liší. A však, kdybych Antonius. Tak dí pověst. znal obruč, který by nás pevně spínal, Já bych s ním rád byl mluvil! Rychle tam; kraj světa hledat bych ho šel. dřív ale než se zbraně chopíme, Agrippa. Dopřej musíme skončit, o čem byla řeč. mi slova, Caesare, – Caesar. S největší radostí; i zvu vás, byste Caesar. Agrippo, mluv. šel se mnou sestru moji navštívit, Agrippa. Ty máš s matčiny strany sestru, vzácnou k níž hned vás dovedu. Oktavii: proslavený Mark-Antonius Antonius. Nezbavte nás je nyní vdovcem. své přítomnosti, Lepide. Caesar. Nemluv tak, Agrippo: Lepidus. Šlechetný kdyby to Kleopatra doslechla, důtka Antonie, nemoc by mne nezdržela. za náhlost tvou byla by zasloužena. Troubení. Caesar, Antonius a Lepidus odejdou. Antonius. Já nemám ženy, Caesare: nechať Maecenas. Vítejte z Egypta, pane. Agrippa dále mluví. Enobarbus. Půl Caesarova srdce, drahý Maecene! – Agrippa. By věčné přátelství vás jednotilo, můj ctihodný příteli, Agrippo! – a vy se bratry stali, srdce svá Agrippa. Rozmilý Enobarbe! spoutavše nerozdvojným svazkem, pojmiž Maecenas. My se máme proč radovat, že ty věci tak náležitě se Antonius sobě za ženu Oktavii; spořádaly. Vám v Egyptě se zatím dobře vedlo? jejížto krása s právem ze všech mužů Enobarbus. Aj, ba; my sapli až se den lekal, a noc jsme pitím jen nejlepšího za chotě smí žádat, osvítili. a jejíž cnost i pěkné vlastnosti Maecenas. Osm divokých kanců v celosti pečených k snídaní, řeč vedou hlasitější než kdo jiný. a k tomu jen dvanáct osob; je to pravda? Tím sňatkem všecky malé žárlivůstky, Enobarnus. To byla jen moucha vedlé orla: my tam na hodech které se nám teď velké býti zdají, mívali mnohem ohromnější věci, kteréž by hodny byly, abys i velké strachy, jež jsou nebezpečné, je zaznamenal. v nic rozplynou: pak bude pravda bájí, Maecenas. Jestli o ní pověst pravě mluví, je to vítězoslavná an teď je polobájka pravdou: její dáma. dvojláska zbudí vaši obapolnou, Enobarbus. Při prvním setkání se s Mark-Antoniem měla jeho a lásku všech k vám za sebou přivábí. srdce v hrsti, na řece Cydnu. Odpusťte řeči mé; tu myšlénku Agrippa. Tam se mu skutečně zjevila, jestli sobě jinak můj jem rozvážil, ne nakvap vymyslil, dopisovatel jí k vůli mnoho nevymyslil. i skoumal povinně. Enobarbus. Povím vám o tom. Antonius. Chce Caesar mluvit? Loď, v které seděla, jak v trůnu skvoucím, Caesar. Až uslyší, jak byl Antonius dojat na vodách plála: zad byl kuté zlato; slovem teď řečeným. z purpuru plachty vůní dýchaly, Antonius. Jakou má moc že větry láskou k nim se rozstonaly: Agrippa, řeknu-li, „Agrippo, staň se,“ od stříbra byly vesla; ty šly v taktu dát průchod věci té? po hlasu píšťal, voda od nich praná Caesar. Moc Caesara, plynula kvapněj, rány milujíc. i jeho vládu nad Oktavií. A její osobnost, – tu každý popis Antonius. Kéž ani ve snu nezvím o překážce byl jen žebráctvím: rozložená v stanu k pěknému cíli, jenž tak vábně hledí! – (z brokátu zlatého) malebněji Podej mi ruku svou, a podporuj se skvěla nežli Venus, v níž vidíme ten svazek milostný; od této chvíle obraznost nad přírodou vítězit: ať srdce bratrské v nás láskou vládne, po obou stranách stáli vedlé ní a řídí velké naše záměry! rozmilí důlkotvářní chlapečkové, Caesar. Zde ruka má. Odkazuji vám sestru; na spůsob usmívavých Kupidů, tak vroucně žádný bratr nemiloval: s pestrými vějičkami; ty se zdály ať život její spíná říše naše vanotem něžné tváře plamenit, i srdce; naše láska nechať od nás jež chladit měly, že co odčinily již nikdy neuprchne! zas činily. Lepidus. Šťastně, amen. Agrippa. Antonie, jaká vzácnost! Antonius. Já nechtěl na Pompeja meče dobyt; Enobabrus. Její komorné, jako Nereidy, neb před nedávnem vzácné, velké služby samé to vodní panny, na službu mně prokázal: musím mu díky vzdát, jí hleděly, a každé hnutí bylo sic by mou uznalost si zle vykládal; jim okrasou: kormidlem vládla jakás však v patách za tím půjde vyzvání. Sirena; lanoví hedvabné dmulo Lepidus. Čas přikazuje, abychom Pompeja se dotýkáním květojemných rukou, hned stíhali, sic bude stíhat nás. jež práci jaře vykonávaly. William Shakespeare, Antonius a Kleopatra (př. J. J. Čejka, 1858) 9 Neviditelná, divná vůně z barky Caesar, nebo já? pobočných břehů smysl jímala. Hadač. Caesar. V ústrety vyřítilo město lid svůj; Protož, Antonie! nestav mu se po bok: Antonius v trůnu na náměstí seděl tvůj démon (duch tvůj, jenž tě chrání) vzácný osamělý, a hvízdal do větru; jest, vznešený, udatný, nedostihlý, jenž, neboje se práznoty, sám byl by kde není Caesara; však vedlé něho se dívat šel na Kleopatru, a nechal tvůj anděl, jakoby byl zmožen, stane mezery v přírodě. se bázní: polož tedy mezi vás Agrippa. Egyptský dive! dost velkou mezeru. Enobarbus. Když přistala, Antonius k ní poslal, Antonius. Nemluv tak s nikým. a zval ji k večeři; i vzkázala mu, Hadač. Leč s tebou; podruhé však ani s tebou. že raděj on by měl být jejím hostem, Pusť s ním se do hry jakékoliv, jisté začež ho prosila. Dvorný Antonius, že prohráš; přirozené štěstí jeho jenž neřek’ ani jednou ženě „Ne,“ tě zmůže, kdybys měl i převahu: desetkrát oholen, jde k hostině; tvůj lesk se zakalí, kde on vysvítí. a srdce jeho splácí řad, kde oči Duch tvůj, dím opět, vedlé něho vlády jen trávily. se děsí, bez něho je pánem. Agrippa. Královská milostnice! Antonius. Odstup: Sám Caesar pro ni meč na lůžko složil; vyřiď Ventidiovi, že s ním chci mluvit. – on oral ji, a ona měla žně. Hadač odejde. Enobarbus. Já jsem ji viděl jednou po ulici Musí do Parthska. – Náhoda, neb věda, několik kroků jenom poskakovat; on mluvil pravdu: Kostka ho poslouchá; udýchaná musila v řeči soptat; i ve hrách lepší zběhlost moje zemdlí však z nedostaku dokonalost činíc pod jeho štěstím: vrhneme-li losy, i bez dechu jen sílu vydychala. on získá: jeho kohouti nad mými Maecenas. Teď ji Antonius musí opustit. vždy vítězí, byť na nic sadil vše; Enobarbus. Nikdy tak neučiní. Ona stářím křepelky jeho v kruhu 16) přemohou nevadne, její věčná rozmanitost pokaždé moje, sebe silnější. návykem neovšední. Jiné ženy Já půjdu do Egypta: pro pokoj-li pokrmem chtivost přesycují, ona v manželství vstupuji, má rozkoš trvá ukojením jen nové hlady budí; na východě. – nejsprostší věc se při ní sama zdobí, Vejde Ventidius. že svaté kněžstvo bujnost její žehná. Ó! slyš, Ventidie, Maecenas. Může-li krása, moudrost, cudnost, srdce musíš do Parthie: rozkaz tvůj je hotov; Antonia ustálit, bude Oktavia pojď za mnou, bys jej přijal. blahoslaveným losem jemu. Odejdou. Agrippa. Pojďme. – Můj Enobarbe, buďte hostem mým Výjev čtvrtý. dokud zde pobudete. Tam též. Ulice. Enobarbus. Slušné díky. Vejde Lepidus, Maecenas a Agrippa. Odejdou. Lepidus. Nesnažte dál se: raděj oba vůdce ke spěchu pobídněte. Výjev třetí. Agrippa. Mark-Antonius Tam též. Pokoj v domě Caesarovu. jen políbí Oktavii, pak půjdem. Vejde Caesar, Antonius, mezi nima Oktavia; komonstvo. Lepidus. Až opět v šatu vojenském vás spatřím, Antonius. I svět, i těžký úřad časem mne jenž oba krášlit bude, žíte zdráv. vašeho náručí odloučí. Maecenas. Jak cestu kladu, Lepide, budem Oktavia. Čas ten u mysu dřív než vy. před bohy na kolenou ztrávím modlíc Lepidus. Váš pochod kratší; se za vás. můj úmysl mě vede oklikou: Antonius. Pane, dobrou noc. – Oktavie, vy mne tím předejdete o dva dni. mé hany nečti v světské pověsti: Maecenas, Agrippa. Zdar dobrý, pane! já nedržíval míry, budoucně Lepidus. Buďte oba zdrávi. se ale zachovám dle pravidla. Odejdou. Milenko, dobrou noc. – Dobrou noc, pane. Caesar. Dobrou noc. Výjev pátý. Caesar a Oktavia odejdou. Vejde hadač. Alexandrie. Pokoj v palácu. Antonius. Nu, příteli; vám chce se nazpět do Egypta? Vejde Kleopatra, Charmiana, Ira a Alexas. Hadač. Ó bych se nikdy tam odtud nebyl vydal, Kleopatra. Dělejte hudbu; hudba, smutný pokrm, vy tam se nikdy nedostal! když láska trápí nás. Antonius. Víte-li příčinu, povězte ji. Služebník. Sem pojďte s hudbou! Hadač. Vidím ji v duchu nadšeném, ačkoliv na jazyku jí Vejde Mardian. nemám: Pospěšte jen opět do Egypta. Kleopatra. Nech toho; Charmiano, hrajme v koule. Antonius. Pověz mi, kdo z nás se v štěstí výše povznese, Charmiana. Mám ruku bolnou, hrajte s Mardianem. William Shakespeare, Antonius a Kleopatra (př. J. J. Čejka, 1858) 10 Kleopatra. Hrát s kleštěncem je tolik, jakby žena Posel. Však ale, kněžno, – se ženou hrála. – Chcete se mnou hrát? Kleopatra. Já nenávidím Mardian. Dle možnosti, má kněžno. každého „však ale“, předchozí dobré Kleopatra. Ukáže-li se nám jen dobrá vůle, tím malátní; fuj na tvé „však ale“! třeba by nestačila, musíme „Však ale“ vleče za sebou jak pochop prominout konateli. Nechci teď. – hrozného zločince. Ó, prosím tě, Podej sem udici, – my půjdem k řece: vysyp mi do ucha svůj celý náklad, při hudbě opodál znějící budu dobrý i zlý. Je přítel Caesarův; tam klamat ryby hnědoploutevné; a zdráv, pravíš; a pravíš, svoboden. můj zakřivený hák jim sliznou tlamu Posel. Svoboden, kněžno? ne; tak jsem to neřek’: probodne; při každé, kterou vytáhnu, Oktavii oddán jest. pomyslím sobě, že je to Antonius, Kleopatra. Za jakou službu? a zvolám, Aha! chytil jste se. Posel. Nejsladší v loži. Charmiana. Byla Kleopatra. Zle jest, Charmiano. to radost, když jste lovili o závod; Posel. S Oktavií, královno, se oženil. když váš potápěč rybu solenou Kleopatra. Morovým jedem abys pohynul! mu na hák zavěsil, a on ji vroucně Udeří jej. ven vytáh’. Posel. Ach, kněžno, strpení. Kleopatra. Za těch časů – Jaké časy! – Kleopatra. Co pravíš? – Pryč, já si ho smíchem rozhněvala; smíchem Udeří jej znova. pak téže noci opět ukojila: ohavný chlape! místo koulí budu a ráno na to, před devátou, znova tvé oči kopat před sebou: tvou hlavu jsem na lože jej upila; pak šat svůj ti olysím. a pláště na něj hodila, a sama Vláčí jej sem a tam. se Philippinským mečem opásala 17). – Ty budeš drátem šlehán, Vejde Posel. na soli smažen, v louhu zdlouha mořen. Z Italie? – Vecpi plodnou zprávu svou Posel. Milostná kněžno, nesa poselství mně do uší, vždyť byly jalové o svatbě nejsem jejím původem. tak dlouhý čas. Kleopatra. Řekneš-li, nestalo se, dám ti panství, Posel. Královno, královno, – bohatstvím budeš pýchat: rána, kterou Kleopatra. Antonius mrtev? jsi trpěl, buď pokáním, že’s mne dráždil; Tím slovem, lotře, zabiješ svou paní: krom toho nadělím ti darů, co bys leč zdráv-li jest a svoboden, jen slušným spůsobem jich žádat směl. to neseš-li, ber zlato, a zde líbej Posel. Královno, oženil se. ty promodralé žilky: ruky této Kleopatra. Lotře, ty jsi se dotýkaly rety královské, žil dlouho přes čas. a v líbání se třásly. Vytasí dýku. Posel. Přede vším, kněžno, dobře mu se vede. Posel. Ne, teď prchnu. – Kněžno, Kleopatra. Ber zlata víc. Dej ale pozor, muži, co počínáte? Nic jsem neprovinil. říkáme, mrtvému se dobře vede: Odejde. tak-li to míníš, co jsi zlata dostal Charmiana. Laskavá kněžno, buďte při sobě: dám rozpustit, a v zlořečivé hrdlo muž ten jest nevinen. je tobě vliju. Kleopatra. I nevinný Posel. Laskavá kněžno, slyšte jen. neujde časem rány hromové. – Kleopatra. Mluv tedy; Utopte Egypt v Nilu! vlídné tvorstvo v tvém oku není však nic dobrého, se v hady proměň! – Přiveď otroka, je-li Antonius svoboden a zdráv: – ač vzteklá jsem, nekousnu ho. – Jdi pro něj. tak dobré zprávy hlásat s pohledem Charmiana. On vás se bojí. tak kyselým! a není-li mu dobře, Kleopatra. Neublížím mu. – měl bys jak furie s hadí korunou Ty ruce jsou znešlechtěny, že bily sem přijít, a ne v podobenství muže. nižšího než jsem já; kdežto jsem sama Posel. Zda-li mne poslechnout je vaše líbost? jedinou byla příčinou. – Pojď blíže. Kleopatra. Mám chuť tě udeřit, než promluvíš: Posel se vrátí. však řekneš-li, Antonius žije, zdráv, Snad je to poctivost, však není štěstí, je přítel Caesarův, ne v jeho vazbě, zlou novinu přinášet; dobré zprávě déšť zlata pršet bude na tebe, dej tisíc jazyků; zlá nechať sama drahými perlami tě zasypu. se zvěstuje, až bude cítěna. Posel. Královno, on je zdráv. Posel. Já plnil povinnost. Kleopatra. To’s blaze pravil. Kleopatra. Je oženěn? Posel. A přítel Caesarův. Nenávist moje nemůže být horší, Kleopatra. Ty’s poctivý. řekneš-li opět, Ano. Posel. Caesar a on jsou lepší přátelé Posel. Oženěn. než bývali. Kleopatra. Zlořeč ti nebe! ty v tom setrváš? Kleopatra. Vyžádej sobě štěstí. Posel. Mám, kněžno, lhát?